Příruční klíč k určování dezolátů

dosud nepublikováno
Kdo se v tom má vyznat? Stejně jako se sváteční houbař neobejde bez knihy či aplikace, tak i amatérský sociolog potřebuje nástroj k určování svých bližních. I hezký hříbek může být nejedlý, a ne každá muchomůrka je jedovatá.  

Společnost je opět rozdělena. Už ne na “sluníčkáře” a “rozumné” (neplést si to s Rozumnými Petra Hanniga), ale na dezoláty (chcimíry, ovčany apod.) a lepšolidi (vítače, havloidy, dobrosery apod.). Mohlo by se na první pohled zdát, že se jedná jen o posun lingvistický, ale realita je daleko složitější. Z mnoha sluníčkářů se stali chcimíři (např. Matěj Stropnický) a možná, i když nikoho takového osobně neznám, ten, kdo chtěl nedávno ve Středozemním moři potápět čluny s migranty, chce dnes pověsit každého Rusa na nejbližší kandelábr. 

Často od různých “expertů” slýchám, že různorodost ve společnosti, je tím nejlepším, co nás mohlo potkat, čímž je myšlena vedle různorodosti rasové, sexuální či náboženské i různorodost názorová a ideová. Něco na tom asi bude, protože, když použiji opět mykologický příměr, stálo by “za houby”, kdyby v lese rostly jenom hřiby dubové, nebo jenom závojenky olovové. Chválabohu u nás rostou stovky druhů hub, a i český lid je dostatečně nesourodý, aby mělo smysl se jeho “ druhovou” rozličností seriózně zaobírat. 

Ne každý dezolát, se kterým se setkáte třeba v hospodě, s sebou nosí transparent, ruskou vlajku nebo má na baťůžku a rukávu bundy vyšité “Z”. Mnohdy až po pěti pivech a třech rumech, kdy s ním proberete fotbal, hokej a baby, si rozepne košili, pod níž má tričko s půlmetrovým obrázkem českého lva, a v tu chvíli se začne řešit politika a světonázor. Jsou ovšem i tací, kteří žádné takové tričko nemají a setkáte se i s těmi, kterým k nastolení takového tématu stačí malá malinovka.  

Na základě informací ze zdrojů, jakým je třeba Fórum 24, jsem si bláhově myslel, že k určení dezoláta stačí povědomost o jeho vzdělání, sociálním postavení nebo snad i jen regionální příslušnosti. Teorie je teorie, ale zelený strom života si často roste posvém. V rámci svého “výzkumu”, který mě opravňuje o tomto psát, jsem poznal vysokoškolsky vzdělané a materiálně zabezpečené občany, kteří často po oné iniciační dávce alkoholu počali žvanit takové nesmysly, že jsem pojal pochybnost, zdali s velkopopovickým kozlem nepožili i nějaký ten halucinogen.  

Stalo se mi ovšem, že jsem se také setkal s dezoláty v pravém slova smyslu, tedy s funkčně negramotnými lúzry žijícími ze dne na den v dluhových pastích, kteří pod vlivem veřejnoprávních médií či gramotnějších přátel vyjadřovali názory, za které by se nemusel stydět ani Volodymyr Zelenskyj. Všiml jsem si také, že mnoho starších lidí je ovlivněno svými mladšími rodinnými příslušníky, a to dle toho, jak se ti veřejně projevují. Je ovšem otázka, jestli je to projev sdíleného přesvědčení, nebo projev pudu sebezáchovy, aby třeba babičku názorově vyhraněný vnuk neutloukl násadou od krumpáče.  

Z výše uvedeného je snad jasné, jak intenzivně jsem přemýšlel o tom, na základě čeho vlastně lidé zaujímají tak radikálně od mainstreamu odlišné postoje k Rusku, válce na Ukrajině, potažmo k EU, NATO, k USA a tím pádem i k zásadním ideovým směrům. Myslím tím pochopitelně ta zásadní stanoviska, nikoli skutečnost, že je někdo zdravě kritický, v jistých ohledech pragmatický či na základě různých pochybností ve vyjadřování názorů opatrný. Řeknu bez obalu, že jsem nepřišel vůbec na nic. Ona determinace je patrně skryta v různých osobnostních aspektech, ale působí na ni jistě i mnoho vnějších vlivů. 

Když se tak v závěru oprostím od nadsázky a určitého satirického přístupu, kterým je do jisté míry poznamenán dosavadní text, tak logicky musím zkonstatovat, že stejně jako v jakýchkoli jiných oblastech, tak ani v této problematice žádný klíč k určování lidí neexistuje, a není asi vůbec dobré si ho, byť jen v hlavě vytvářet. S lidmi, které jsem výše anonymně zmínil, se totiž normálně stýkám. Někteří z nich vědí, že zastávám zcela odlišné názory, jiní to možná tuší a u mnohých nenastal vůbec důvod s nimi něco takového řešit. 

Nevím, jestli je ta zmíněná pestrost tím nejlepším možným, ale jsem si jist, že vyjma lidí, kteří v tomto ohledu porušují zákon a dopouští se kolaborace s nepřítelem (Rusko je bez jakýchkoli pochybností nepřátelskou zemí) nemá smysl na ony “dezoláty” jakkoli cíleně působit. Možná si své pomýlení časem uvědomí, možná s ním budou žít do smrti. Není asi nutné začít sbírat jedovaté muchomůrky a ověřovat si jejich působení, ale není ani dobré do nich v lese kopat. 

Autor: Jiří Turner | pondělí 1.1.0001 0:00 | karma článku: 0 | přečteno: 671x