Nejčtenější články na blogu jsou o Ester Ledecké. To je fajn. Bohužel často neoslavují ani tak její úspěch, ale komentují komentování první zlaté jízdy. K národní hysterii se přidali už i prezident s Jaromírem Soukupem a premiér.
Celý ten humbuk na sociálních sítích, blogu a ve všemožných médiích způsobila skutečnost, že první zlatý závod Ledecké nebyl vysílán v přímém přenosu, což logicky souvisí s tím, že to zlato nikdo nečekal. Čekalo se jen dobré umístění. Předpokládám, že nikdo nehysterčil kvůli tomu, že nebyly odvysílány všechny závody lyžaře Martina Jakše, kterému se s ohledem na aktuální úroveň našeho běžeckého lyžování velmi dařilo a teoreticky mohl i on zázračně překvapit, stejně jako leckterý jiný sportovec.
Druhou okolností, která rozvířila emoce, byla skutečnost, že spolukomentátorka závodu, bývalá lyžařka Hrstková věcně komentovala chyby Ester Ledecké při jízdě, a po dojezdu dala průchod svým emocím. Že onu škodolibou dětinskou radost z toho, že se někdo, kdo na rozdíl od většiny z nás problematice rozumí, mine s důsledky toho, k čemu se vyjadřoval, vyjádří nějaký zakomplexovaný hlupák, není nic překvapivého, ale že se prezident a premiér této země sníží k tomu, aby dehonestovali bývalou sportovkyni a dobrého komentátora, tak to mi přijde neuvěřitelné.
Psal jsem: „mine s důsledky toho, k čemu se vyjadřoval“ protože i laik mohl poznat chyby, kterých se Ledecká při své jízdě dopouštěla, a které vymazala velice rychlou a dravou jízdou. Kdyby se jich nedopustila, vyhrála by patrně výrazněji, nebo se jich dopustila právě proto, že jela tak rychle. To asi přesně neposoudí ani odborníci. Podstatné je, že vyhrála, ale před tím než vyhrála, se mohla její jízda přeci normálně věcně komentovat. Vysmívat se projeveným emocím komentující po dojezdu, je pak už opravdu hodně ubohé. To, že se oba komentátoři neradovali již při jízdě, bylo způsobeno patrně tím, že je skvělý mezičas zaskočil (ani Ester tomu v cíli nevěřila), a ne že jí (a nám všem) ten úspěch nepřáli. Spontánní radost obou po dojezdu konečně mluvila za vše.
Jak už jsem uvedl, chápu jak je pro některé lidi lákavé si smlsnout na expertovi, který se mýlí (což není ani tento příklad, jen to tak může působit), ale že tuto šanci využijí i dva nejvyšší ústavní činitelé je naprosto absurdní situace, která evokuje poměry v Rusku, nebo v Severní Koreji, kde vůdci hodnotí kriticky vše od sportu přes vědu až po umění. Ale ani tam se snad nesníží k tomu, aby si takto zanotovali s nějakými nešťastníky na sociálních sítích:
„Já jsem poslal blahopřání Ester Ledecké ke zlaté medaili a bylo to velmi upřímné blahopřání. Obvyklá česká závist a obvyklý užvaněný komentátor, který by sám upadl na první překážce, o to raději poučuje ty, kteří to umí. Četl jsem, že Ester Ledecká odmítá dávat rozhovory novinářům, a o to je mi sympatičtější.“ Tak se vyjádřila „hlava“ (J. X. Doležel trefně píše jaká hlava) státu. Kdybych pana prezidenta chytil za slovo, tak by výkony nejlepších sportovců nemohl komentovat asi nikdo, protože to nikdo tak jako oni neumí. Mimo to Vichnar nikoho nepoučoval a Ledecká rozhovory normálně poskytovala, byť ne vždy.
„Kopání za každou cenu. Třeba jízdu Ester Ledecké jsem viděl dvacetkrát. Bylo to famózní, neuvěřitelné, byl jsem až dojatý. Vyslechl jsem si k tomu komentáře v angličtině, italštině a v dalších jazycích. Zajímavé bylo, že všichni fandili, jen naši komentátoři dlouho kritizovali pouze chyby.“ To říká pro změnu premiér a dodává, že to může být součástí českého naturelu. Osobně bych řekl, že ukázkou českého naturelu je právě to, co předvedli oba pánové.
Do role reprezentanta lidových mas se s ubohostí sobě vlastní vcítil pan Soukup, když v pravidelném prezidentském varieté Zemanovi nabíjel slovy: „Co bylo zvláštní, že ten komentář pana Vichnara a jakési expertky paní Hrstkové působil tak, že chtěli Ester Ledeckou vykoupat. Oni se vůbec nedívali, že jede svoji životní jízdu a že pro Českou republiku vybojuje zlatou medaili. Ester Ledeckou chtěli vykoupat proto, že odmítla dát rozhovor veřejnoprávnímu Českému rozhlasu, což se ve veřejnoprávních médiích setkalo s ostrou reakcí.“
Hovadismus takovýchto vyjádření je vskutku unikátní. Nezbývá než doufat, že je to jen epizoda, a že převládne normální a prostá radost s úspěchu úspěšných a neúspěchy neúspěšných se okomentují jen tradičním: je to jen sport, někdo musí vyhrát, někdo prohrát. Doufám, že se nebude angažovat nějaký další (nebo opakovaně už dříve angažovaný) ústavní činitel, který třeba komentátory hokeje obviní, že se škodolibou radostí "vykoupali" naše chlapce. Oni kritiku jejich hry patrně ustojí, protože jsme poslední dva zápasy prohráli, kdybychom je nakonec dotáhli do vítězného konce, hrozil by jim asi osud Vichnara a Hrstkové. Anebo je někdo napadne, že kritizovali málo? Ani bych se tomu nedivil, protože mám někdy pocit, že vítěze je u nás třeba nekriticky oslavovat a poražené odsoudit a paušálně sepsout.
A ještě jedna poznámka. Sportovec má nepochybně právo na soukromí a média to mají respektovat. Na druhou stranu bez médií by nebyl vrcholový sportovec nikým. Nikdo by o něm nevěděl a neměl by většinou ani prostředky na to, aby mohl svůj sport vrcholově provozovat. Takže sportovec a příslušná média žijí v jakési symbióze, protože se vzájemně potřebují. Většinou to všichni chápou a nedělají si problémy ani naschvály. K ničemu takovému obecně nedošlo ani na této olympiádě. Pouze jeden reportér rozhlasu a bratr dvojnásobné olympijské vítězky neudrželi své emoce na uzdě. Oba k tomu mohli mít nějaký svůj osobní důvod, ale proč se tím zabývat a kazit si radost z úspěchů našich sportovců a zvláště z onoho zázraku na lyžích a prknu?
