Kdyby to tak bylo, muselo by do této kategorie spadat cirka 50% Slováků, a i mezi našimi 9% podporovatelů zločinného ruského režimu jsou vzdělaní lidé, učitele nevyjímaje. Otázka zní: Jak se něco takového vůbec mohlo stát?
Poslední fundovaný průzkum na Slovensku odhalil docela šokující skutečnost: zhruba polovina Slováků si přeje porážku Ukrajiny. Z toho také vyplývají ambice jistého Roberta Fica, který svůj comeback na politické výsluní staví právě na proruských a protizápadních stanoviscích. V tomto kontextu by tak mohlo těch našich 9% (blíže zde) podporovatelů zločinného ruského režimu působit uklidňujícím dojmem, nicméně pro mě představa, že každý devátý našinec fandí Putinovi, je docela šílená, a to tím spíš, že těmi podporovateli nejsou jen nějací zoufalci.
Typickým představitelem vzdělaného a společensky etablovaného proruského trolla by mohla být ona „souška“ učitelka, která je obviněna z popírání a ospravedlňování genocidy, ale aktuálně se marně soudně domáhala zrušení své výpovědi. Jak se může stát, že inteligentní a vzdělaný člověk, který by měl alespoň navenek působit i jako morální vzor, rezignuje nejen na seriózní informace a ztotožní se s putinovskou propagandou, ale selže i ve zcela obecných morálních principech.
Ze zmíněného slovenského výzkumu je patrné, že není řeč jen o lidech, kteří na základě nějaké intelektuální nedostatečnosti podlehli dezinformacím. Je téměř jisté, že mnozí, a to se logicky týká i příslušné části našinců, si historickou i aktuální realitu uvědomují, a přesto zaujímají proruské postoje, přičemž zjevně ignorují principiální neospravedlnitelnost ruské agrese, stejně jako zvěrstva páchaná ruskou armádou. Je logické, že tito lidé mají negativní vztah k Západu, tedy k EU, NATO či k USA, ale to přeci samo o sobě neznamená, že takový člověk musí i ospravedlňovat vraždění civilního obyvatelstva, anexi území nezávislého státu a třeba také vyhrožování jadernou válkou.
Dovedu si představit, že lidé žijící někde na okraji společnosti, uzavřeni v jakési sociální bublině, funkčně negramotní jedinci a různí asociálové mohou mít naprosto zkreslené chápání situace nebo nezaujímají stanoviska žádná, a pokud na tyto skutečnosti reagují, tak jen emotivně, nebo opakují to, co jim někdo řekl. To by mohlo být oněch 9%, protože našich funkčně negramotných občanů je dle fundovaných odhadů ještě o něco více, ale nevysvětluje to stav na Slovensku a musíme také vzít v úvahu, že funkční negramotnost není nikterak spojená s amorálností ani s nějak vyhraněnými názory.
Takže jsme zpátky tam, kde jsme byli. U nás a v několikanásobné míře na Slovensku žijí funkčně gramotní, standardně inteligentní i společensky zakotvení lidé, kteří by byli rádi, kdyby Rusko ukradlo cizí území a podrobilo si národ, který statečně brání svoji územní svrchovanost a ve své podstatě i faktickou existenci a s ní i určité zcela univerzální hodnoty. A já prostě nedokážu pochopit, jak je to možné, a přiznám se, že mě tato skutečnost značně znepokojuje. Co se stane, když předčasné volby na Slovensku vyhraje Fico, a nemůže se někdo takový zjevit i u nás. Někdo, kdo intelektem, charismatem a rétorikou převálcuje směšného Okamuru a z našich 9% se postupně stane slovenských 50%.
K možným změnám společenské nálady logicky přispěje i pokračování války, která nás bude jednak stále ekonomicky zatěžovat a také stále více znejišťovat. Pragmatická stanoviska postupně převáží ta principiální a může se stát, že na základě veřejného mínění, které časem vygeneruje nové vlády, bude Ukrajina obětována. K tomu přispívá skutečnost, že ruský režim si nemůže dovolit válku prohrát, protože jak by se v takovém případě daly ospravedlnit ekonomické ztráty, válečné škody, mezinárodní postavení, a hlavně statisíce zmařených lidských životů. A jak by mohla Ukrajina přistoupit na anexi části svého svrchovaného území, to by přeci znamenalo, že všechno to utrpení, škody a oběti byly úplně zbytečné.
Zdá se, jako bychom se ocitali v situaci, která nemá reálné dobré řešení. Domnívám se, že to může být onou odpovědí na otázku, proč mnozí, jinak mnohdy úplně normální lidé volí zjevné zlo. Může v tom být ona touha vyřešit problém. Vyřešit ho, pokud možno hned a vyřešit ho jakkoli. A mít klid. Takové řešení se zjevně nabízí: Rusko si vezme území, které si nárokuje, na Ukrajině dosadí proruskou vládu, obnoví zpřetrhané obchodní styky se Západem, všichni se uklidní a nastane kýžený mír a pokoj.
Otázkou je, jestli by to bylo kromě šílené křivdy a zrady spáchané na Ukrajině, i oním pohodovým a bezpečným řešením pro svět. Historie nás učí, že to tak není, že zlu je třeba se postavit, i když to může vypadat neřešitelně a beznadějně. Faktickým výsledkem ukončení války se nakonec může stát nějaký kompromis, který obě strany odprezentují jako vítězství, ale to vůbec neznamená, že by kvůli tomu měli lidé předem zastávat nějaké morálně zvrácené postoje.
