Tak co? Nějak bylo, nějak bude. Člověk stanul na vrcholu evoluce také proto, že se dokázal přizpůsobit. My Češi jsme v tomto ohledu jedni z evolučně nejvyspělejších. Ale i u nás, což je také typické, se najdou různí kverulanti.
A nejen ti stále si stěžující, ale i různí anarchisté, o kterých jsme dodnes netušili, že jimi jsou. Na druhé straně tady máme uvědomělé občany, kteří mohou být uvědomělí, stejně jako ustrašení nebo obojí. Než jsem prodělal ne úplně příjemný průběh tohoto onemocnění, měl jsem tendenci se bouřit, varovat před neadekvátním zásahem státu do občanských svobod a žvanit o mediální pandemii. Úplně mě to nepřešlo (a taky mi už asi trochu odtrnulo), ale osobní prožitek u mě docela nečekaně vyvolal i určitou empatii k těm, kteří jsou ohroženi.
Přiznám se, že v současném společenském klimatu, ve kterém jsme se po vzoru předchozích projevů bipolární rozpolcenosti, stali jakýmisi „rouškaři“ a „antirouškaři“ (prakticky spíše těmi, kteří požadují rychlý návrat do normálu, a těmi, kteří by sice také rádi žili normálně, ale bojí se důsledků unáhleného rozvolňování) se nedokážu přiklonit ani k jedné skupině, přičemž si docela jasně uvědomuji, že to není žádný projev moudrosti, protože ona žádná střední cesta prakticky neexistuje. Škola, hospoda nebo kadeřnictví jsou buď v provozovatelném stavu, nebo v neprovozovatelném stavu, přičemž kamarádka kadeřnice vás může akorát tak přijít ostříhat domů, z hospody si můžete odnést krabičku a některé děti mohou chodit do školy na „konzultace“.
Docela s gustem bych protestoval proti vládě, jejíhož předsedu (i mnohé členy) nemohu ani vystát, ale proti čemu protestovat? Proti tomu, že dosud nezrušili všechny restrikce? A za měsíc že bych šel demonstrovat, že jsme vinou vlády, zase tam, kde jsme byli, že zase odněkud vylezl nějaký Flegr a straší nás mrazáky s mrtvolami a lékařskou ruskou ruletou, kdo přežije a kdo ne? On se totiž ten katastrofický scénář mohl při úplném ignorování problému klidně naplnit, a i v reálné situaci můžeme být hodně rádi za to, jak máme přes všechny naše nářky kvalitní zdravotní systém. Oni jsou totiž všichni ti Američané, Rusové a Poláci na tom statisticky lépe než my a jejich systém přesto místy kolabuje, protože jsou v tomto ohledu sto let za vopicema.
Už jsem to zmiňoval dříve, tato pandemie sice logicky má svoji virologickou, epidemiologickou, lékařskou či ekonomickou podstatu, ale obecně je to problém etický, protože i v nejdokonalejším systému existuje aspekt volby, který se dá zjednodušeně vyjádřit: Peníze nebo život! Téměř každý z nás se umí v tomto smyslu rozhodnout, jde-li o volbu mezi naším životem a jakýmikoli penězi, ale co když jde o naše peníze a životy jiných, anonymních lidí? Jsou takoví „tvrďáci“ jako Janek Ledecký, kteří zkonstatují o kolik přišli milionů a vyzvou národ, aby z ulice svrhnul vládu, která nám (mu) brání v dosavadním podnikání a způsobu života. Je to snadné zkritizovat, ale žádné miliony jsem neprodělal, někteří moji blízcí se sice dostali do nepříjemné situace, ale to ve mně vyvolává pouze potřebu jim pomoct, ne dělat revoluci.
Nečekal bych to u sebe, ale v zásadě na to počínám nahlížet tak, jak je naznačeno v názvu tohoto článku. Naši předci přežili horší časy, války, někteří nacistický a komunistický teror a dočkali se lepších časů nebo alespoň udělali něco pro to, aby lépe bylo. Až bude po epidemii, vezmu si transparent a půjdu na náměstí a budu požadovat, aby se příslušní politikové zodpovídali ze svých lumpáren nebo o tom budu psát, až se mi bude kouřit z klávesnice, ale teď na to asi není ta správná chvíle. Každý má právo se bouřit, ale já si chvilku počkám.
