Pompeo dnes navštíví "Malou Čínu"

Bude to setkání „čínomilce“ a „čínobijce“ a celý svět s napětím očekává, jestli americký ministr pod tíhou Zemanových vyhlášených argumentů konečně pochopí, že Čína není pro demokratický svět nepřítel, ale naopak vzor.

To jen tak žertuji. Mediální prezentací tohoto setkání, stejně jako podobných setkání budoucích a příštích bude několik nic neříkajících frází o tradičním přátelství a spojenectví, o potřebě řešit problémy dnešní doby, a to aktivně a iniciativně, a podobné plky.  Docela by mě však zajímalo, jak reálně Mike Pompeo bude mluvit s politikem, který je sice bezvýznamným prezidentem nevýznamné země, ale také propagátorem zcela opačného přístupu k Číně i k Rusku, než jaký prezentuje on a celá americká administrativa, tedy  v rámci NATO i EU představitelem jakési páté kolony. Říkám si, jestli americký ministr zahraničí, který prý pro silný výraz nejde daleko, neřekne našemu panu prezidentovi mezi čtyřma očima něco ve smyslu: „Hele Zeman, už mě moc neštvi, přestaň tady křížit krtečka s pandou a uvědom si, kdo seš, kde seš, a hlavně s kým seš…“

Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakým obdivovatelem americké politiky. Nebyl jsem jím nikdy a s nástupem Donalda Trumpa, jehož zvolení mě jen utvrzuje v přesvědčení, že s touhle zemí není něco v pořádku, mi přijde ještě horší a nečitelnější, ale to rozhodně neznamená, že bych kvůli tomu začal šilhat směrem k Rusku nebo snad k Číně. Ty stejně jako USA provozují imperiální politiku, v rámci které soupeří o moc, ale přes všechny své neduhy a nectnosti je Amerika demokratickou zemí a v Číně panuje totalitní režim, který se jen poučil v ekonomické oblasti, ale jinak je to komunistická diktatura. Rusko pak vnímám jako vysloveně nešťastný stát, kterému autoritářský postkomunistický režim nesvědčí, ale rychlý přechod k demokracii by byl pro něj ještě problematičtější.

Bylo by krásné žít zemi, která by se za podpory většiny občanů jasně vymezila vůči Západu i Východu (i ke komukoli jinému), každému řekla, co si o něm myslí a zvolila si svou, na nikom nezávislou cestu. Možná si dost lidí představuje, že by to tak klidně být mohlo. Nemyslím si, že je to reálné. Naše podstata, poloha, náš charakter, a hlavně doba nás předurčují k tomu být s někým, což nutně vede k tomu, být tím pádem i proti někomu. Tvářit se, že to tak není, je jen výrazem pokrytectví. Můžeme být kritičtí ke spojencům i slušní a pragmatičtí k nepřátelům (které tak můžeme vnímat jen z vojenského hlediska, ale v rovině jednotlivců, firem či institucí to mohou být přátelé), ale hrát dvojí hru nelze.

Myslím si, že tohle politikové včetně Miloše Zemana dobře vědí, a pokud se v tomto duchu nechovají, není to z jiného důvodu, než že na tom mají nějaký osobní materiální zájem, což je v případě politiků naprosto neakceptovatelné, nebo se prostě jen takto zviditelňují a hrají na populistickou notu, živíce v lidech právě onen sebeklam, že můžeme být zcela nezávislí a neutrální. Třeba Mike Pompeo nepřijel naše politiky pokárat a umravnit, ale dost možná v rámci jakési diplomatické mluvy zazní právě to, že pokud chceme být spojenci, měli bychom se jako spojenci i chovat.