Píši „polemika“ a měl bych napsat „poděkování“. Poděkování za to, že v nedostatku vlastní sebereflexe jsem si nedokázal uvědomit, že moje obhajoba českého disentu není ničím jiným než projevem nenávisti vůči Miloši Zemanovi.
Pokud nahradím slovo „disent“ slovním spojením „odpor k totalitnímu režimu a k nesvobodě“ a jméno „Miloš Zeman“ vezmu jako symbol autoritářství, neúcty k nejvyššímu úřadu a pošlapávání demokratických principů, pak má vlastně paní Krusic ve svém článku (čtěte zde) pravdu. Opustíme-li však onu symbolickou rovinu, uvidíme i disent, jehož mnozí členové chybovali jako disidenti i jako pozdější politici, a Miloše Zemana, který měl i pozitivní roli v české politice.
Problém jen v tom, že Miloš Zeman je jen jedna osoba, kterou lze hodnotit z mnoha pohledů, a hlavně fokusem různé doby, a disent je, jak jsem ve svém předchozím článku konstatoval, velmi nehomogenní společenství velmi různorodých lidí, které se dle mého soudu nedá hodnotit paušálně. Snaha to za každou cenu udělat vybíráním různých projevů lidí, kteří k disidentu patřili, je marná, protože to vždy něco vypovídá jen o nich samých, a ne o idejích, jejich nositeli v určité době byli.
V článku, jehož smysl se Beata Krusic pokouší vysvětlit, jsem de facto pouze odmítl onu výše uvedenou paušalizaci. Nezavíral jsem oči před selháním různých disidentů dříve ani nyní. Na druhou stranu nemohu a nechci zpochybňovat své přesvědčení, že obecně byl odpor k režimu, který zde panoval mezi lety 1948 a 1989, správný. Nemohu se zbavit pocitu, že paní Krusic má zcela opačný názor. Ačkoli jsem v rozporu s domněnkami autorky kritického komentáře při psaní článku na Miloše Zemana ani nepomyslel, platí to, co jsem naznačil v úvodu. Budu-li přemýšlet o aroganci moci a nedůstojném chování v podání hlavy státu, představím si Miloše Zemana.
