Byly doby, kdy jsem si myslel, že je to jedno. Apoštol jako apoštol, prezident jako prezident. Dnes názorně vidím, že to jedno není, alespoň v případě prezidenta ne. Ne Petr, ne Pavel, ale Petr Pavel by se mi jako prezident líbil.
Je docela možné, že nové prezidentské volby budou až v řádném termínu, což by mohlo činit úvahu o potenciálních prezidentských kandidátech skoro předčasnou. Současný prezident se však může i dříve stát objektivně nezpůsobilým vykonávat svůj úřad (zcela subjektivně pro to nebyl způsobilý nikdy) a konečně i ty dva roky utečou jak voda.
Přiznám se, že mě varianta, ve které se stane prezidentem Andrej Babiš a premiérem nějaký jeho vysoce postavený zaměstnanec, upřímně děsí. Vnímám to jako ohrožení pluralitní demokracie, která už dnes dostává prostřednictvím populistického hnutí a autokraticky působícího prezidenta pěkně na frak. Pokud bude ANO dál vládnout, což je docela možné, chtěl bych mít na Hradě člověka, který nebude na základě svých osobních zájmů a obsesí s vládou spoluvládnout, ale který bude tím, kým prezident být má, tedy garantem ústavnosti, morálky, důstojnosti a jasné politické orientace naší země.
Tak, jak vnímám generála Pavla, by to mohl být právě on, kdo by se v této době na prezidentský post hodil. Řekl bych totiž, že každá doba vyžaduje a také má vygenerovat jiný „druh“ prezidenta. Havel se stal logicky prezidentem coby symbol historické změny. Myslím si, že Klaus se měl stát symbolem a garantem společenského řádu a ekonomické prosperity a Zeman měl být prezidentem, který bude zabezpečovat jistý balanc mezi tvrdým kapitalismem a sociální politikou, tedy prostředníkem určitého společenského smíru. Řekl bych, že Klaus z této role postupně zcela vypadl a Zeman takové myšlenky pouze deklaroval, ale učinil pravý opak. I s pomocí mechanismu přímé prezidentské volby rozeštval naši společnost a svůj úřad si zprivatizoval.
Vůbec by mě dříve nenapadlo, že bych prosazoval na prezidentský post vojáka. Nemám obecně dobrý vztah k armádě a různé osobní zkušenosti ze mě učinily téměř pacifistu. Reprezentanta onoho nutného zla bych tedy dříve rozhodně nepodporoval a nepodporoval bych ani člověka, který v mládí z karierních důvodů vstoupil do KSČ i v roce 1989 do vojenského rozvědky. Věřím ale tomu, že na rozdíl od jiných Pavel jako člověk neselhal, a to i proto, že se k této fázi svého života postavil čestně a otevřeně. Konečně věřím i tomu, že právě čestnost, zásadovost a rovnost zdobí tohoto muže a že je tak jistým reprezentantem toho mála dobrého, co obecně vnímám u vojenských velitelů.
Očekával bych tedy, že tento člověk po období intrikánů, samolibých ješitů a kontroverzních žvanilů vrátí prezidentskému úřadu řád, slušnost, důstojnost i jistou reprezentativnost. Generál Pavel má na rozdíl od mnoha jiných potencionálních kandidátů i dobrou politickou průpravu, a hlavně vysoký mezinárodní kredit, který získal coby „druhý muž NATO“. Mohl by se v jeho osobě spojit určitý jím aktuálně prezentovaný liberalismus s onou vojenskou zásadovostí, a to zejména v jasném přístupu k tomu, kdo je náš spojenec, a kdo je náš nepřítel. Petr Pavel by asi nebyl dobrým kandidátem dříve a snad ani v nějaké lepší budoucnosti, v tomto období však chci věřit tomu, že by byl mužem na svém místě.
