Mimořádná situace si vyžaduje mimořádná opatření, která zasahují do občanských svobod. Otázka zní, jak silně a zdali je příslušné opatření adekvátní situaci. Nabízí se tak principiální otázka, vážíme-li si více svobody, či života?
Ta otázka takto zcela striktně položena není, tedy alespoň ne teď a tady. Myslím, že téměř každý si na chvíli bez problému upře v zásadě malicherné požitky ze svobodného pohybu a chování a podrobí se určitým nestandardním normám. Řadový občan nemusí všechny důvody přesně chápat, ale měl by být přesvědčen o tom, že je to nutné a smysluplné. Na druhé straně je dobré si uvědomit, že byly doby, kdy lidé pro svobodu nasazovali život a umírali. Zní to trochu pateticky, ale pocit svobody není jen nějaká chiméra, nějaká bezcenná emoce, protože náš aktuální životní styl, naše práva a možnosti nejsou obecně něčím samozřejmým. Tyto principy vznikaly dlouho a také velmi bolestně.
Je těžké, respektive nemožné, zvolit tu optimální cestu, je ale patrné, že je třeba se vyvarovat extrémů. Tedy na základě vlastní svobodomyslnosti ohrožovat zdraví jiných a na základě domnělých potřeb lidem spíše škodit. V této souvislosti se nabízí prostá, ale zásadní a zcela obecně použitelná otázka: Jaká rizika jsou pro nás ještě přijatelná, abychom se nemuseli zříci svého životního stylu a svých požitků? Dá se vyčíslit či odhadnout míra rizika, pokud se rozhodneme jet autem z jednoho konce Prahy na druhý, s prvkem rizika musíme počítat při vysokohorské túře, riskantní může být nechráněný pohlavní styk s neznámým člověkem a podstupujeme riziko, pokud se rozhodneme ignorovat třeba kolonospkopické vyšetření či jakoukoli jinou preventivní starost o své zdraví. Extrémně jsme pak ohroženi kouřením, nemírnou konzumací alkoholu i obezitou.
Mnohé z výše uvedeného ohrožuje naše životy více než aktuálně řádící virus. Většinu lidí to však moc netrápí, prostě s tím žijí. Požitky z toho plynoucí jim za to riziko asi stojí, a tak by se mohlo zdát divné, že se titíž lidé budou obávat nákazy, která ohrožuje jen malou část obyvatelstva, a jsou ochotni se dobrovolně vzdát nejen určitých svobod, ale také svého dosavadního životního stylu a mnohdy i smyslu svého života. Jak to, že se smiřujeme s opatřeními, díky kterým může zkrachovat vše, co jsme doposavad budovali a čemu obětovali čas, energii i třeba zdraví? Je to určitý paradox. Je patrné, že lidé v bytostně demokratických a liberálních zemích nejsou na takovou oběť připraveni, mnohé zvažují a jsou často ochotni se s tímto rizikem smířit. Naopak lidé žijící v totalitních režimech berou restrikce jako samozřejmost a mnoho z nich o tom asi nepřemýšlí.
Tímto se poněkud oklikou dostávám k tomu, co jsem uvedl v nadpisu článku. Kde jsme my, respektive kým jsme? Jsme liberálními Skandinávci nebo disciplinovanými Asiaty? Možná se pohybujeme kdesi mezi, jak je to patrné i v jiných oblastech. Vymanili jsme se z totality, ale její stigmata si neseme dále. Prostřednictvím příslušníků mojí generace a těch ještě starších jsou atavismy totality patrné i na generaci mladé, která nesvobodu nezažila. Nechci to hodnotit, možná je tradiční česká přizpůsobivost evoluční předností, která nám zabezpečí v dané chvíli bezpečné proplutí, osobně jsem však přesvědčen, že je velmi užitečná opatrnost a také určitá nedůvěra v počínání establishmentu. Myslím proto, že bychom neměli kritizovat ty, kteří pochybují, žádají vysvětlení, upozorňují na nepravosti i chyby a obávají se zneužití moci.
Abych se vyjádřil jasně, nevolám po nějaké revoluci, anarchii a ani si nemyslím, že je třeba paušálně zpochybňovat aktuální kroky vlády. Pouze vyzývám k opatrnosti, ke zdravé nedůvěře v mocné a k využívání demokratických mechanismů k tomu, abychom se v dobrém úmyslu nestali obětí diktatury. Už se nám to stalo. Proto je potřeba klást otázky a požadovat přesvědčivé odpovědi namísto arogantních reakcí, cože si to dovolujeme. Bylo by chybou začít obcházet parlamentní principy našeho státu a dovolím si tvrdit, že je chybou kritizovat novináře za jejich tvrdost a neústupnost, se kterou někteří útočí na politiky. Pokud nechceme apelovat na naši politickou reprezentaci prostřednictvím protestů a občanské neposlušnosti, nemáme do dalších voleb nikoho jiného, kdo by se nás zastal, než pouze média.
