Tvůrci naší Ústavy bohužel nepočítali s tím, že se do nejvyšších ústavních pozic mohou dostat lidé jako Zeman a Babiš, a už vůbec nepředpokládali, že se to může stát zároveň. Kdo by také předpokládal takovou kumulaci katastrof.
Tento stav jsme si zavinili my sami, občané České republiky, ale můžeme se hájit tím, že jsme to neudělali schválně ani nikterak organizovaně. Málokdo disponuje v okamžiku voleb takovou fantazií, aby domyslel, co všechno se může stát, když faktická a tichá koalice získá z výsledků voleb většinu ve Sněmovně, nejsilnější stranou se stane firma, jejíhož majitele zaměstnanci-členové v žádné situaci neodvolají, ale budou ho logicky naopak vždy podporovat, když vládní koalice dostane podporu od komunistů a populistických extrémistů, a když se navíc prezidentem stane naprosto bezskrupolózní politik, který se bude vyžívat ve zneužívání své moci a svého vlivu a bude se zjevným potěšením ignorovat ústavní zvyky i Ústavu samotnou.
To by jeden nevymyslel. Nicméně taková situace dostala zemi do stavu, kdy se v mezivolebním období nemůže stát prakticky nic, což by se za určitých okolností dalo chápat jako stabilizační prvek, to by ovšem nesměl být premiérem trestně stíhaný podnikatel a prezidentem Miloš Zeman se svými obsesemi, lžemi a naprosto bezprecedentním zneužíváním svého úřadu a postavení. Prakticky to znamená, že je docela jedno, jestli premiér formálně odvolá ministra a někoho jiného koaliční partner navrhne, je patrně úplně jedno, jestli Sněmovna vysloví vládě důvěru či nedůvěru, proto výsledek bude stejný: vládu nechá prezident vládnout do konce volebního období. Miloš Zeman má dokonce tu drzost tuto nestydatost veřejně prezentovat.
Takováto situace není jen mementem, ale jednoznačně vytváří podmínky v lepším případě pro vyjádření občanské nespokojenosti a neposlušnosti. V horším případě může vést k nepokojům revolučního charakteru, protože i míra empatie společnosti k představitelům státu má své meze. Je naprosto absurdní představa nedávno vyšlá z úst prezidenta, že se politika vytváří jen na základě voleb, což asi znamená, že si tedy jednou řádně zvolení a jmenovaní politikové mohou ve svém funkčním období dělat, co chtějí. Prezident tedy může na potkání lhát, urážet občany či spolupracovat s nepřáteli a premiér může zneužívat svého postavení k obohacování se, a když by byl usvědčen, asi by mu bylo umožněno vládnout z kriminálu, což je pochopitelně pustá teorie, protože případný definitivní ortel soudu může realisticky padnout v době, kdy už může být po několikátých volbách a zcela jiná politická situace.
Trochu mi to připomíná období komunismu, respektive budování socialismu: Nemáme se zas tak špatně a navíc máme možnost svobodné volby i svobodného projevu, což je nám však aktuálně úplně k ničemu, protože žijeme v období, kdy musíme překousnout důsledky naší dřívější špatné volby, stejně jako jsme to (ne)museli překousnout mezi roky 1948 a 1989. Naštěstí toto období nemusí trvat čtyřicet let, ale pouze čtyři roky. Může ovšem v případě naší tradiční zabedněnosti trvat i na věky věků.
