Když jsem minule připomínal mým milým Moravanům knížete Mojmíra, už jsem věděl, že dnešní oslavenec nebude až tak pozitivně vnímán. Tento dávný panovník totiž násilně připojil k českému přemyslovskému státu právě Moravu.
Tak si říkám, že zase těm Moravanům křivdím, že mnoho z nich je rádo v aktuálním státním útvaru a jen mizivá část z nich si vážně pohrává s nějakými separatistickými myšlenkami a proklíná události, které je svedly na společnou cestu s Čechy. Nelze také pominout, že zmíněný Oldřich I. nezbavil Moravu samostatnosti, ale vymanil ji z vlivu Poláků a Uhrů. To ale hodně předbíhám.
Vrátím-li se ještě k minulému oslavenci, knížeti Mojmírovi, jenž byl prvním historicky doloženým moravským (velkomoravským) vládcem, tak je třeba říci, že téměř dvě stě let, které dělí doba jejich vlády, se projevilo i tím, že o Oldřichovi máme výrazně více relevantních informací, nicméně také daleko více legend a různých spekulací. Nacházíme se v době na přelomu 10. a 11. stol., kdy uplynulo cirka sedmdesát let od smrti svatého Václava. Na českém trůnu se vystřídali čtyři Boleslavové: (I., II., III. –„Ryšavý“ a po dvouletém intermezzu v podobě vlády knížete Vladivoje, o jehož původu spíše spekulujeme, pak Boleslav „Chrabrý“. Ten byl polským knížetem (před svou smrtí krátce i polským králem), který české země ovládl, a to patrně kvůli dynastickým sporům mezi syny Boleslava II.. Ten byl významným a respektovaným středoevropským panovníkem, ale jeho synové Boleslav III., Jaromír a Oldřich po otcově smrti pozici českých zemí zpočátku spíše oslabili.
Oldřich byl zcela jistě nejmladším synem Boleslava II., ale není zcela jisté, kdo byla jeho matka. Mohla to být historii neznámá druhá žena jeho otce, ale možná i třetí, kterou byla Emma Franská. S tou a s bratrem Jaromírem musel Oldřich prchnout z Čech před bratrem Boleslavem, který si mínil zabezpečit svrchovanou vládu v té době poměrně běžným způsobem, a to zavražděním svých bratří. „Ryšavec“ vládl však jen tři roky, povstali proti němu totiž Vršovci, a on se musel uchýlit k Jindřichu Nordgavskému, a na knížecí stolec byl Boleslavem Chrabrým dosazen onen Vladivoj, o kterém se mluví jako o jakémsi „zapomenutém Přemyslovci“. Možná to byl syn Doubravky Přemyslovny a polského knížete Měška. Po jeho smrti se ještě Boleslav III. nakrátko chopil moci, ale následně definitivně upadl v nemilost svého ochránce Boleslava Chrabrého a v Polsku byl oslepen a nadosmrti uvězněn. Polský kníže se tak nakrátko zmocnil českých zemí, ale brzy byl vypuzen římskoněmeckým králem (později císařem) Jindřichem II. a na český trůn byl dosazen Jaromír.
Jaromírovi se dařilo vládnout osm let (1004–1012), ale kroniky z něho činí poměrně smutnou postavu českých dějin. Svým bratrem Boleslavem III. byl totiž v mládí vykastrován, a když se jeho bratr Oldřich zmocnil vlády, byl Jaromír na příkaz Jindřicha II. uvězněn. Na dva roky se ještě ujal vlády, když měl Oldřich vážné spory s císařem Konrádem II., ale ten ho po svém znovudosazení nechal opět uvěznit a pro jistotu ještě oslepit. Po Oldřichově smrti (1034) se Jaromír vzdal vlády ve prospěch Oldřichova syna Břetislava I., ale i tak byl „preventivně“ patrně Vršovci zavražděn.
Oldřich tedy vládl s jednou pauzou mezi lety 1012 a 1034 a dá se říci, že po letech stabilizoval situaci v českých zemích, které zahrnovaly i Moravu, a to i tím, že provedl tzv. druhé vyvraždění Vršovců, kteří dlouhodobě situaci naopak destabilizovali. Je třeba v určitém rozporu s míněním „obrozeneckých dezinformátorů“ konstatovat, že byl leníkem římských císařů Jindřicha II. a Konráda II. a jejich aktivním spojencem proti Polákům a Uhrům. To je poněkud „nudná“ historická realita, mnohem záživnější jsou různě obohacované záznamy kronikářů, které líčí Oldřicha jako milovníka lovu, pitek a opulentních hostin a do krásné literatury a umění tento český kníže pronikl skrze svou druhou ženu Boženu.
S ženami prvních Přemyslovců je to poměrně složité. Kronikáři se o nich zmiňují jen pokud jsou spojeny s něčím významnějším, než je jen rození potomků. O Oldřichově první ženě Jutě se neví prakticky vůbec nic. Spekuluje se, že byla neplodná, a tak si Oldřich pořídil potomka, budoucího knížete Břetislava I. s neurozenou Boženou, prý dcerou jakéhosi sedláka Křesiny, která možná byla „členkou“ jeho fraucimoru, a to už v době, kdy nebylo příliš pravděpodobné, že by se Oldřich stal knížetem a jeho syn následníkem trůnu. Božena byla prokazatelně matkou Břetislava I. a těšila se prý i po Oldřichově smrti značné úctě, a to jak lidu, tak i syna, který ji nechal pochovat na jednom z nejposvátnějších přemyslovských míst ve Staré Boleslavi.
Možná to nebyla až taková „lowestory“, jakou z příběhu Oldřicha a Boženy udělali později literáti, ale kdo ví. Na každý pád tenhle příběh zaujal kronikáře, Kosmu i Václava Hájka z Libočan, a ti nechali svojí fantazii řádit na plné obrátky, ale s Oldřichovým prohlášením ke dvořanům: „Méně jsem vám uškodil, že jsem českou selku za ženu pojal, než bych německého císaře dceru sobě za manželku vzal?“ to už druhý jmenovaný poněkud přehnal. Politicky motivované sňatky byly zcela normální a oddanost římským císařům takřka povinná. Byla běžná i snaha o legalizaci levobočků, pokud nebylo možné zplodit „řádné“ potomky s urozenými manželkami. Nicméně schopnost dát podnět k romantickým legendám pravděpodobně zdědil po Oldřichovi i jeho syn Břetislav, a to v souvislosti s Jitkou, kterou prý unesl z kláštera, ale o tom až 10. ledna příštího roku.
