Během uplynulého víkendu bylo vše pečlivě semleto, okořeněno a posléze i upečeno. Naštvané matky, Aliance pro rodinu, D.O.S.T. a jim podobní kulináři dodali té tradiční české pochoutce patřičnou pikantnost.
Kdyby se to náležitě nedochutilo, byla by to byla taková nudná krmě. Homosexuální populace existuje? Existuje. Dělají si gayové a lesby karneval? Dělají. No tak co? Skutečnost, že si různé skupiny, etnické, národnostní, regionální, náboženské, politické nebo zájmové udělají společnou akci, nikoho asi nepřekvapuje. Předpokládám, že nikomu nevadí, když si udělají sešlost paraplegici, na které budou mimo jiné upozorňovat na to, že jim společnost ne vždy jde úplně na ruku. A to si, prosím, mnozí tělesně postižení za své postižení mohou sami.
Příslušníci komunity LGBT nejsou postižení v pravém smyslu slova, přestože se tak mnozí z nich jistě někdy v životě cítili, a někdo na ně takto nahlíží. Jsou jiní a chtějí, aby jejich odlišnost byla obecně respektována. Respekt konkrétních lidí se jistě nedá vynutit, ten buď je, nebo není, a souvisí to s výchovou, inteligencí, morálkou, obecným založením a podobně, ale respekt státu, respektive plné zrovnoprávnění před zákony je něco, co se může i třeba i tímto způsobem vyjádřit.
Na základě toho bych rozlišil dva projevy odpůrců. To, že se někomu nelíbí, či přímo hnusí partnerské nebo sexuální projevy lidí stejného pohlaví, to je jeho problém, obecná etická i zákonná kritéria takového chování jsou zcela rovnocenná. Není-li v rozporu s žádnými normami, pokud se na veřejnosti políbí muž se ženou, nemůže to být ani v případě dvou mužů či dvou žen. Pokud někdo proti takovým projevům protestuje, nedělá nic jiného, než že demonstruje temnotu a předsudky ve vlastní mysli. Něco jiného je, když různí aktivisté zpochybňují rovná práva LGBT jedinců a všemožně se snaží blokovat poslední zbytky zákonem daných nesmyslů, které již dávno nepatří do civilizovaného světa.
Nejhloupější z hloupých argumentů mi připadá právě ono „ohrožení tradiční rodiny“, kterým se ohánějí ony Naštvané matky nebo Aliance pro rodinu, ale také třeba někteří politici z KDU ČSL nebo bigotní křesťané. S trochou jízlivost bych doporučil oněm bojovníkům za skvělou rodinu především budovat svoje skvělé rodiny a dbát na to, aby zůstaly skvělé. Ono to totiž není žádná samozřejmostí. Co si lze pod pojmem dobrá, správně fungující rodina vůbec představit? Těžko lze zpochybnit, že může lépe probíhat výchova dětí v neúplné (nebo druhotně poskládané) rodině, než v rodině úplné, ve které dochází k různým patologickým jevům, což není bohužel vůbec nic výjimečného.
Na pomyslném žebříčku tak je jistě na vrcholu úplná heterosexuální rodina, ve které jsou děti vychovávány s láskou a porozuměním, všichni její členové se k sobě hezky chovají a jejich vazby jsou pevné a stálé. Naopak na nejspodnějších příčkách oné pomyslné stupnice mohou být úplné heterosexuální rodiny, kde vše probíhá právě naopak, kde dochází k násilí, k různým formám zneužívání a k dalším projevům, jejichž výsledkem jsou osobnostně narušení lidé a zločinci. Mezi tím je pak nepřeberné množství lepších či horších variant, které je vždy nutné posuzovat individuálně. Jinými slovy, harmonická rodina homosexuálního páru je nesrovnatelně lepší, než problémová rodina páru heterosexuálního. Tak jaké ohrožení tradiční rodiny? Ohrožení se týká pouze dětí, které jsou špatně vychovávány, je jim ubližováno nebo se svědky násilí stávají, a je úplně jedno, kdo se takového jednání dopouští.
Moje vlastní cesta k respektu k homosexuálně orientovaným lidem nebyla úplně jednoduchá. Narodil jsem se v šedesátých letech na venkově a v rámci obecného klimatu byla slova „teplouš“, „buzerant“ a „lesba“ nadávkami. Žádného homosexuála jsem neznal (asi proto, že se k tomu na maloměstě nikdo veřejně nepřihlásil) a moje představy se pohybovaly mezi směšnými postavami z filmů a individui, před kterými je riskantní se ohnout. Ve městě a po změně režimu se začalo mnohé měnit. Poznal jsem úplně normální a skvělé lidi, kteří se neodlišovali ničím jiným, než tím, s kým sdílí domácnost a s kým co dělají v posteli. Konečně i tím, co se dělá v té posteli, se na rozdíl od dob a společností s různými tabu, dnes mnohdy příliš homosexuálové a heterosexuálové neliší.
Vrátím-li se ke slovní hříčce „ pride“ a „prejt“, doporučoval bych, dávat pozor na to, co se s čím míchá, aby místo normálního jídla nevznikala v kuchyních ochránců „mravnosti“ a „tradičních hodnot“ homofobií páchnoucí šlichta.
