Kritický článek o Gretě Thunbergové napsali už i ti, co jinak píší jen o opeře nebo o metodách obrábění kovu. Je patrné, že osoba nějaké "nemocné" školačky nás trápí daleko více, než to, co bude za pár desítek let s naší planetou.
Již docela dlouho mě v diskusích na sociálních sítích, na různých blozích i v běžné komunikaci zaráží, kolik lidí vnímá aktivity související s tématy ekologie a klimatických změn jako útok na svůj způsob života, svoje hodnoty a své představy o tom, jak se správně má tato problematika řešit. Všímám si tak určitého paradoxu, který spočívá na jedné straně v obecné kritice establishmentu a na druhé straně v kritice jedinců a organizací, které onen establishment kritizují za nedostatečný nájem o globální problémy Země, případně za pokrytecký či formální přístup k problematice.
Rozumím tomu, že ne každému se musí zamlouvat každá forma protestu a každá aktivita, stejně jako chápu, že i mezi ekologickými aktivisty mohou být nejen různí pomatenci, ale i lidé, kterým o věc vůbec nejde, a je to pro ně jen druh byznysu, ale poněkud mi unikají důvody, které někoho nutí ignorovat zcela reálné problémy a místo toho se zabývat osobnostními prvky aktivistů a také tím, jaké prostředky jsou používány k tomu, aby se přístup vlád států, firem i jednotlivců počal měnit. Použil jsem vlastně špatné pořadí, protože nejdříve se musí změnit přistup k této problematice u občanů a pak teprve je naděje, že se něco zásadního změní v regionálním nebo dokonce v globálním měřítku.
Někdy mám pocit, že kritický článek o Gretě Thunbergové napsali už i ti, co jinak píší jen o opeře nebo o obrábění kovů. Je pozoruhodné, že její jméno v negativním smyslu skloňují i někteří politikové, aby definovali svoji politickou stranu, jako například Václav Klaus ml. Ta deklarace se dá zjednodušeně vyjádřit jako vágní sdělení "že se budeme zabývat ekologií" a zcela konkrétní sdělení, že "zatočíme z Grétou a jí podobnými". Jelikož politikové bohužel říkají většinou jen to, co chtějí slyšet jejich potencionální voliči, je patrné, že osoba nějaké nemocné školačky nás trápí daleko více, než to, co bude za pár desítek let s naší planetou. Ono to však není divné ani paradoxní, podobné paralely lze najít prakticky v každé oblasti. Ono je totiž velmi snadné zkritizovat nebo zesměšnit někoho, kdo se chová mimo rámec obvyklého chování a trápí ho skutečnosti, které jsou většině lidí lhostejné.
"Mámo, pojď se podívat, zase se nějaký blbec přivázal k chladící věži uhelné elektrárny!" V různých obměnách taková věta patrně často zaznívá v našich domácnostech. Imaginární "táta", který ji vyřkl, možná po právu odsuzuje takové prostředky, ale zapomíná na to, že i díky takovým pomatencům má již většina elektráren zařízení za miliardy korun, díky kterým "nevykašlává živočišné uhlí". Smějeme se aktivitám Greenpeace, ale ignorujeme skutečnost, že díky "šílenostem" aktivistů se svět dozvěděl zcela neuvěřitelné příběhy o tom, čeho jsou lidé ze své ziskuchtivosti schopni. Je pochopitelně ideální, když na problém upozorní seriózní odborník, ale donedávna odborníky nikdo neposlouchal, a ještě dnes z jejich "kázání" mnozí přepínají na tu "šou s aktivisty na komínu".
Uznávám, že je nelehké napsat fundovaný a seriózní článek o tom, co v této oblasti děláme špatně a co naopak je třeba udělat proto, aby se katastrofický trend vývoje ekologických hrozeb alespoň přibrzdil. Je to těžké, protože to přesně nevědí ani ti odborníci, respektive nikdo nezná metodiku, jak v globálním měřítku zastavit ono sebevražedné počínání lidstva. Zní to jako fráze, ale domnívám se, že jediná cesta smysluplných řešení vede přes změnu náhledu jednotlivců. Jen když bude přesvědčena výrazná většina občanů příslušné země o správnosti určitého ekologického chování, může se toto promítnout do činů politické reprezentace, a dovolím si tvrdit, že pro vyburcování lidí je dobrý téměř každý prostředek. A obráceně: pasivní občan nebo ten, kdo si s gustem kopne do ekologického aktivisty díky němuž si myslí, že by mohl přijít o užívání kotle na hnědé uhlí a dvacet let starou "lokomotivu" z garáže, nedělá nic jiného, než že "plive na brus" těm politikům, kteří pouze předstírají nějaký zájem a to, co čeká příští generace.
Ekologie není populární téma v zemích třetího světa. Je to logické. Ten, kdo řeší, jestli bude mít zítra co jíst a jestli vůbec bude živ, na ekologii kašle. A jelikož se to nehodí do krámu ani různým diktaturám a totalitním režimům, jakými jsou Čína nebo Rusko, značná tíha odpovědnosti za osud této planety je v rukou euroatlantické civilizace, která má prostředky, moc i vliv něco měnit. Podmínkou však je, že občané těchto zemí budou chtít něco měnit. Pokud se chce i Česká republika přiřadit k těm, kdo se o to budou pokoušet, musí to chtít většina jejich občanů. Nejsem zatím v tomto smyslu velký optimista. A asi jím nebudu do té doby, dokud si tento boj někdo bude představovat jako snahu o "likvidaci" švédské školačky.
