Kdyby nový ombudsman složil slib do rukou šéfa komunistů, dalo by se říci, že je to absurdní, shodou okolností ho však složil do rukou předsedy SPD, což je symbolické. Jaká a čí práva bude tedy tento veřejný ochránce práv hájit?
Kdyby nový ombudsman složil slib do rukou šéfa komunistů, dalo by se říci, že je to absurdní. Shodou okolností ho však složil do rukou předsedy SPD, což je symbolické. Jaká a čí práva bude tedy tento veřejný ochránce práv hájit?
Ombudsman skládá slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, ten však aktuálně navazuje bratrskou spolupráci kdesi v jihovýchodní Asii, a jelikož byl první místopředseda stižen srdeční slabostí, této role se ujal místopředseda druhý, tedy Tomio Okamura. Patrně osud. Nikoho vhodnějšího bychom však pro tento akt asi nenašli, i kdybychom se hodně snažili. Jaká a čí práva bude tedy tento veřejný ochránce práv hájit? Řeklo by se, že je jasné, že ona ochrana by se měla týkat těch lidí, kteří se z nějakého důvodu nemohou domoci svých práv standardní cestou, tedy prostřednictvím státní správy a justice. Stanislav Křeček má ale asi jiné priority.
Nový ombudsman se ještě před převzetím funkce blýsknul řadou pozoruhodných výroků, třeba: „Kancelář ombudsmana nemá nic společného s lidskými právy.“ To řekl veřejný ochránce práv, a já už začínám chápat, proč byl pro mnohé tento kandidát zcela nepřijatelný a proč ho naopak podporovala současná vládní garnitura a prezident. Nechce-li se veřejný ochránce práv zabývat lidskými právy, čí práva ho tedy zajímají? Snad jen jako doposud práva nájemníků, které asi nepovažuje za lidi, ale pouze za subjekty, které posloužili jeho podnikání a kariéře, která byla korunovaná postem, na kterém tento člověk asi nikdy neměl stanout?
Nemíní-li se úřad ombudsmana zaobírat lidskými právy v případech diskriminace, nabízí se otázka: čím se zabývat chce? Diskriminace, a to v tom nejširším smyslu slova, není jistě jediným tématem, ale připomeňme si, že smysl ombudsmana nespočívá v tom, aby suploval orgány činné v trestním řízení, vstupoval do rozhodnutí soudů a napravoval tak domnělá či reálná pochybení justice. Ombudsman má spíše vyplňovat prostor, kam působnost justice zcela nezasahuje, kde jsou lidé vystaveni svévoli úřadů, kde se z různých byrokratických důvodů a z absence možného výkonu spravedlnosti nemohou domoci svých práv a kde jsou porušovány principy rovného přístupu, morálky a zdravého rozumu.
Působí přinejmenším podivně, když Stanislav Křeček bezprostředně po svém zvolení počal do veřejného prostoru trousit svá moudra ohledně občanských aktivit, příslušníků jiných náboženství a etnik. Pominu-li to, že by člověk na takovém postu měl být uvážlivý ve svých výrocích, tedy že by měl, když už mu není dána prestiž a noblesa prvního českého ombudsmana Otakara Motejla, alespoň moudře působit, tak je třeba, aby nedělal ostudu a neznevažoval smysl a vážnost úřadu, který bude řídit. Pokud Křeček chce, jak také uvedl, „očistit úřad ombudsmana od aktivismu“ (myšlen je patrně pořád onen lidskoprávní aktivismus), tak by se sám neměl chovat jako aktivista v otázkách, ohledně kterých se nikdo ombudsmana neprosí, aby se k nim vyjadřoval.
Ombudsman může mít stejně jako kdokoli jiný své osobní názory a postoje, ale stejně jako každý jiný veřejně činný člověk musí zvažovat, jak a jestli je bude prezentovat a nejsou-li náhodou v rozporu s tím, kým se stal. Je pravdou, že mnoho dobrých vzorů ve vysoké politice aktuálně nenalezne, a je příznačné, že právě ti, kteří jeho volbu podporovali, v této oblasti fatálně selhávají. Občan Křeček může mít všemožné výhrady proti hnutí Milion chvilek pro demokracii, ale pokud tato platforma nepotřebuje službu ombudsmana, nebo pokud nějaký občan nepotřebuje být před ní veřejným ochráncem chráněn, neporušuje zákony, dobré mravy a demokratické principy, nediskriminuje občany a neškodí jim, není její činnost tématem pro ombudsmana. Tentýž občan Křeček může cítit antipatii k příslušníkům jiných ras a náboženství, ale z hlediska své funkce si její projevy musí nechat na doma.
Anna Šabatová (stejně jako kdysi Otakar Motejl) se z podstaty toho, kým celý život byla, zabývala porušováním lidských práv velmi intenzivně, podle mnohých intenzivněji, než bylo nutné. Stanislav Křeček to chce jinak. Přestože se asi velkého překvapení nedočkáme, nechme se překvapit jak. Obávám se však, že stejně tak jako kdysi dokázal Otakar Motejl (a jeho nástupci) přesvědčit, že tento úřad má smysl, může dnes Stanislav Křeček ukázat jeho naprostou nepotřebnost. Je to pouze o lidech.
