- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Všechno to začalo tak, že na výročí popravy Milady Horákové Filozofická fakulta University Karlovy nevyvěsila na rozdíl od mnohých jiných vysokých škol distribuovaný transparent s portrétem Horákové a textem „zavražděna komunisty“, ale uctila její památku „pouze“ vyvěšením černého praporu. Bylo sice zcela jasně vysvětleno, že představitelé fakulty absolutně nezpochybňují justiční vraždu a vůbec se nebrání uctění její památky, ale že formu tohoto transparentu nepovažují za vhodnou, a to dost možná právě proto, že se jedná o FF UK.
Tato událost spustila lavinu útoků na člověka, jehož práce zajímá spíše odborníky a jen určitá malá část veřejnosti se seznámila s jeho populárně vědeckou knihou Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu, jejíž obsah, který do dnešních dnů mnoho lidí asi příliš netrápil, se stal náhle kontroverzním a tím i zdrojem příslušné kritiky. Nutno říci, že k určité hysterii ohledně toho, kdo to proboha vede Filozofickou fakultu, přispěl i sám Pullmann svými výroky, ve kterých poněkud komplikovaně shrnuje své názory a skoro zbytečně deklaruje, že je z filozofického hlediska jakýsi postmarxista. Pan doktor poněkud pozapomněl, že ve své obhajobě v médiích nepromlouvá k akademické obci, ani ke svým studentům, ale mimo jiné i k nevzdělaným pitomcům.
Co k tomu říci? Michal Pullmann nebyl a není komunista, neobhajuje komunistický režim, tím méně jeho zločiny, nevyjadřuje ani žádné sympatie k minulé ani současné komunistické straně. Pokud nachází cosi zajímavého v marxismu, není to rozhodně to, co přetavili v ideologii a hrůznou praxi, zločinci typu Stalina či Mao Ce-tunga, ale jsou to spíše inspirativní myšlenky Hegela či Feuerbacha, které, světe div se, nikdo za zločince nemá. Těžko se to vysvětluje, ale když mluví o ideologiích sociolog a historik pokoušející se definovat určité principy, není to stejné, jako když o nich mluví politik, který má vždy nějaký konkrétní záměr, nebo prostý člověk, který se často řídí určitým zjednodušeným schématem, že vše, co lze spojit s Marxem, je zároveň spojitelné s komunismem, s komunistickou ideologií, s komunistickým režimem a komunistickými zločiny, a to přesně v tomto pořadí.
Karel Marx nebyl žádný zločinec, byl to filozof, který definoval mnohé, dodnes platné filozofické, sociologické i ekonomické principy, z nichž si bohužel někteří vůdcové vzali to nejhorší a tím nejhorším možným způsobem. Marx se také v mnohém mýlil a může se v mnohém mýlit i Pullmann, což je v těchto oborech (stejně jako v jakékoli jiné vědě) naprosto normální, ale žádný filozof a sociolog se za to lidstvu omlouvat nemusí. Jako historik sociálních dějin, konkrétně období normalizace, se však Michal Pullmann dle mého názoru nemýlí, problém je pouze v tom, že to, co píše o našich poválečných dějinách, se vůbec nelíbí mnohým z nás. Mylně se jeho výroky vykládají tak, že onu dobu oslavuje. Tak to není, jen konstatuje, že ji mnoho lidí chválilo a stále chválí, a to proto, že jim v dané chvíli tehdejší poměry vlastně vyhovovaly a v pohledu zpět se jim po mnoha aspektech té doby stýská a ledacos z těch časů jim aktuálně chybí. Není nutné to hodnotit, ale je nutné si přiznat, že to tak je.
Úzce s jeho obecnými historickými hodnoceními té doby souvisí i odmítnutí onoho transparentu, který hlásal „Horákovou zavraždili komunisté!“ S tímhle konstatováním se historik a sociolog asi nemůže smířit. Horákovou totiž nezavraždili komunisté, tedy ne každý, kdo se s touto ideologií kdy nějak ztotožnil, ale zločinci, kteří tuto ideologii využili v tomto případě k vyřizování si účtů a k likvidaci politických konkurentů a obecně k nastolení diktatury, která mnohdy a pro mnohé přerostla v teror. Michal Pullmann se ve svých hodnoceních, která nalezneme právě ve výše zmíněné knize, brání tomu, že to, co se tady čtyřicet let dělo, způsobili nějací oni a jen nějaká ideologie. Konstatuje smutnou skutečnost, že u nás nešlo o model malé komunistické garnitury a pasívního, ale jinak protikomunisticky naladěného lidu, ale že socialismu tohoto typu lidé věřili a mnozí i utopiím komunismu
Miladu Horákovou nezavraždila hrstka fanatických komunistů, ale několik zcela konkrétně zodpovědných lidí, kteří však v zádech cítili podporu většiny národa. Té většiny, která režim po celou dobu držela u moci. Té většiny, která to byla ochotna činit s vědomím všech zločinů, nespravedlností, ekonomických absurdit, lží, přetvářky a pokrytectví, které provázely po celou dobu vládu komunistické strany a budování socialismu. A část z této dříve dominantní části společnosti působí dodnes. Jsou to podporovatelé KSČM, jsou to sympatizanti procesu, který relativizuje zrůdnost totalitního režimu a kteří fandí návratu totalitních praktik u nás i v cizině.
Jsme tak svědky (v tom lepším případě svědky) paradoxní situace, štítíme se marxismu jako komplexního filosoficko- ekonomicko- sociologického směru, v rámci kterého je problematická pouze část učení, a to ještě na základě jeho následné aplikace, ale bez potíží akceptujeme nedemokratické a totalitní praktiky, kterými se prezentují někteří politikové, aniž bychom si uvědomovali, že právě díky ignorování liberálních, humanistických a demokratických hodnot, se „neškodná filozofie“ změnila v hrůzné režimy.
Kdo na to má, může směle s názory a hodnoceními Michala Pullmanna polemizovat. Kdo ne, měl by se v tomto ohledu vzdělat nebo mlčet. Mnohem užitečnější mi pak přijde sledovat místo počínání „filozofů“ činy politiků a jejich kroky posuzovat i na základě historických paralel, které nám odborníci mohou pomoci objasňovat. Můžete k tomu použít práce Michala Pullmanna a rozhodně se kvůli tomu nemusíte stát marxisty ani postmarxisty.
Další články autora |
Rabyně, okres Benešov
4 499 000 Kč