Jistě jste si toho také všimli. Když se někdo stane terčem veřejné kritiky, brzy se najdou tací, kteří cítí potřebu se příslušného člověka zastat. I na tuto kartu politikové někdy sází a mediální lynč pro ně může být požehnáním.
Pominu-li pana premiéra, který na svém „všeci sú proti mně, je to kampaň!“ postavil svůj politický marketing, tak aktuálně se tento princip hezky ukazuje v „kauze“ Heleny Válkové. Lítost nad tím, jak je tato ctnostná žena vláčena v médiích a kritizována kdekým, již projevili její kolegové a najdou se i její obhájci v řadách publicistů. Svým způsobem bych to chápal, kdyby jí někdo ubližoval, ale v tomto případě nejde o nic jiného než o to, že se někdo zhrozil, že by se na tak morálně prestižní post ombudsmana mohl dostat někdo jako Válková. U mnohých také stále přetrvávají pochybnosti, jestli je tou správnou zmocněnkyní vlády pro lidská práva teoretička romské segregace a jiných totalitních ideologických lahůdek.
Možná někomu na zveřejněných závěrech výzkumu doktorky Válkové ohledně nápravy romského etnika nepřijde nic závadného, konečně konstatovala i některá fakta, která byla a stále jsou realitou, ale úřední zastánce lidských práv má být podle mého soudu tím zastáncem a nikoli propagátorem myšlenek, které mají rasistický podtext. Obecně jde tedy pouze o to, že ne každý se hodí na určitou práci a funkci, a pokud mu je tato funkce z logických důvodů upírána, není to žádná diskriminace. Jak už jsem uvedl v jiném článku na toto téma, nikdo Válkové nebrání v pedagogické ani jiné politické činnosti.
Nemohu se nezmínit o souvztažnosti této kauzy se samotným premiérem. Je to totiž ve své podstatě stejná obhajoba, kterou si někteří lidé vytvořili, aby si odůvodnili podporu toho, komu by za normálních okolností měla jeho kompromitace znemožnit účinkování v politice. Nutno říci, že všechno to, co je Andreji Babišovi vytýkáno z jeho dávné i nedávné minulosti, by jinak nebylo ničím neobvyklým ani významně problematickým, kdyby ten nebyl šéfem nejsilnější politické strany a premiérem. S různými složkami bývalého režimu se zapletl kdekdo, podnikatelské aktivity na hraně zákona a za hranou etiky prováděl a provádí mnohý podnikatel, stejně jako mnoho firem podvádí v dotačních řízeních. Otázka však zní: Má být ale takový člověk představitelem státu?
Lidé napříč politickými preferencemi, idejemi a názory se často shodnou, že se jim nelíbí stav naší politiky, její kultury a personálií. Myslím si, že nelze zároveň kritizovat naši politiku a zároveň se zastávat lidí, kteří nepatří na posty, které reprezentují stát a jeho orgány a instituce. Kritik současného stavu se však někdy dostává do poněkud absurdní situace, kdy oprávněně kritizovanému vlastně pomáhá, a pokud by mlčel, stane se tím, kdo mu svou pasivitou prakticky vyjadřuje podporu. Bylo by skvělé, kdybychom se zastávali těch, kdo si naše zastání zaslouží a obhajovali jen ty, jejichž činy jsou obhajitelné a morální kredit akceptovatelný, ale to bychom asi nebyli my.
