O staročínské poezii, Bohumilu Mathesiovi a úskalích překladů

Čínská kultura je asi většině z nás hodně vzdálená. To platí obecně až na jednu zásadní výjimku - staročínskou poezii, jejíž popularita je u nás navěky spojená s osobou jediného muže: Bohumila Mathesia.

Bylo mi zhruba patnáct let, když jsem se poprvé na otcovo doporučení začetl do veršů staročínských básníků. Byla to černá, notně ohmataná kniha Zpěvů staré Číny od výše uvedeného autora. Nadchla mě a nic se na tom nezměnilo do dnešních dnů. Často sáhnu po některém z dalších souborných vydání či naopak výběrů, přičemž mnohdy ani nečtu, jen si polohlasem básně opakuji a do knihy občas nahlédnu, jen abych si text oživil.

Bohumil Mathesius však nebyl zdaleka první, koho zaujaly staročínské motivy, tím nebyl u nás nikdo jiný než Karel Jaromír Erben. Jednalo se o básně "Mu-lan" a "Dobrá dcera", v roce 1837 otištěné v časopise Květy. Jednotlivé básně přeložil ještě F. L. Čelakovský a několik překladů čínské poezie bylo ex post přisouzeno Janu Nerudovi (vydal je pod jiným jménem). Přelomovým, na dlouhá desetiletí ojedinělým překladem byl první knižně vydaný překlad z čínštiny - Dvořákův a Vrchlického „Si-king“. V Ottově nakladatelství vyšel ve dvou dílech v letech 1897 a 1912 jako 58. a 110. svazek Sborníku světové poezie. Dalším, a před Mathesiem již posledním, počinem na poli překládání čínské poezie byla sbírka Jaroslava Pšeničky „Ze staré čínské poezie“ (1921), pořízená z francouzských převodů markýze D'Hervey-Saint-Denys.

Všechny zmíněné překlady jsou s odstupem času a v kontextu s dílem Mathésiovým, přes svoji nepopiratelnou bohulibost, ukázkou toho, jak se s čínskou poezií nemá pracovat. S velkou nadsázkou se pro ně hodí můj oblíbený aforismus: „překlad poezie je jako žena, když je věrný, není krásný, když je krásný, není věrný.“, přičemž ona nadsázka platí pro poezii stejně jako pro ženy.

Dovolím si navázat malou vsuvkou pro ty čtenáře, kteří se s problematikou překladu poezie nesetkávají. Jedná se o výše zmíněnou „věrnost“. Věrnost obecnou (tematickou a významovou), věrnost melodickou (rýmovou a rytmickou) a věrnost slovní (výrazovou). Ta obecná je asi jasná, překlad básně by měl být, jednoduše řečeno, o tom samém jako originál. S melodičností je to komplikovanější, různé, i v základech podobné jazyky mají jinou lingvistickou strukturu, proto je dodržení rytmiky a typu verše o to složitější, čím odlišnější je jazyk, ze kterého se snažme dílo přebásnit. Slovní věrnost je pak více či méně narušena vždy, protože doslovný překlad by byl prakticky nečitelný. Toto platí o klasické poezii. „Prozaické“ formy poezie mohou být logicky věrnější, protože se nemusí zabývat rýmem a mnohdy ani rytmem básně.

Výše uvedené obecně platí pro evropské jazyky. Čínština je po všech stránkách tak odlišným jazykem, že s onou snahou po věrnosti daleko nedojdeme, respektive nedošli s ní daleko předmathesiovští překladatelé. Úspěch díla Bohumila Mathesia spočívá v tom, že ač z překladů vychází, jsou jeho básně spíše parafrázemi na čínské motivy, než přebásněním. Autor se ve svých představách přenesl přes „čínské zdi“ mnoha věků a kulturních odlišností, nasál atmosféru, která je té naší dost nepodobná, a ono nasáté „vydechl“ tak, že čtenáře přenesl přes onu hradbu, ale emoce a jazyk přizpůsobil našemu vnímání poezie. Touto cestou se pak vydali všichni jeho následovníci, ze kterých bych vyzdvihl Františka Hrubína a Jiřího Žáčka, známého to autora básniček pro děti. Překladů staročínské poezie je však mnoho. Některé se pokouší nově zpracovat mnohokrát přeložené básně, jiné naopak mapují dosud „zanedbávaná“ období. Je tedy z čeho vybírat.

Vraťme se však ještě k autorovi Zpěvů staré Číny. Bohumil Mathesius (1888-1952) byl po celý život všestranně činnou osobností hojně se účastnící aktuálního kulturního a politického dění. Jako překladatel byl aktivní od roku 1909 do konce života a kromě překladů z ruštiny, jež tvoří jádro jeho zprostředkovatelského odkazu, překládal i z němčiny, francouzštiny a latiny. Dokonalá znalost těchto jazyků mu později umožnila čerpat z evropských převodů čínské lyriky a dostát tak vlastnímu náročnému pojetí překladu básní tolik vzdálených v čase a prostoru. Pro pozdější Mathesiovu názorovou orientaci jsou typické už jeho začátky propagujících ne zcela konzistentní a na tu dobu dosti ojedinělé programy neoslavistické, nacionalistické, protizápadní a rusofilské. Po válce se Mathesius ve svých protievropských náhledech vymanil z nacionalismu a obrátil se k socialismu, který ho přivedl k zájmu o Čínu a Sovětský svaz (byl prvním profesorem sovětské litratury na UK) a tento zájem zůstává potom už napořád nejdůležitějším pro jeho veřejný, překladatelský a publicistický život. Když opustíme poněkud stinné stránky jeho veřejného působení a vrátíme se čínským parafrázím, nalezneme moderní překladatelské postupy, které v poezii razili Karel Čapek a Otokar Fišer. Novým překladatelským pojmem té doby byla kompenzace. Její podstatou je to, že při překládání je třeba mít na zřeteli vždy celek, který je nadřazen jednotlivostem. Slovní hříčka nepřeložitelná na místě, kam ji dal autor originálu, se podle zásady kompenzace má objevit tam, kde to umožňuje čeština. Ekvivalence účinu na čtenáře je dosahováno i pomocí jazykového klíče nalezeného čtením autorů či žánrů nějak blízkých předloze. Proměnila se i sebereflexe překladatelské práce. Zasazení překladu do doby, v níž vznikl, měla mít za následek jeho časově omezené trvání a tím vlastně to, že každá generace si dělá překlad svůj. S odstupem však vidíme, že to tak zcela není. Důkazem je to, že Fišerovy a Mathesiovy překlady jsou stále živé a oblíbené.

Mathesiovy překlady vyšly od svého vzniku v desítkách různých souborů, ale základem jsou původní Zpěvy staré Číny (1939), Nové zpěvy staré Číny (1940) a Třetí zpěvy staré Číny (1948). Básně jsou pak rozděleny do osmi částí podle hlavních period vývoje. Nejlépe je zdokumentováno vrcholné období čínského básnictví za dynastie Tchang (618—906) s velikány čínské poezie, kterými jsou zvláště básníci Li Po, Tu Fu a Wang Wej, naproti tomu je ve výběru stará poezie zastoupena pouze třemi ukázkami z "Posvátné knihy písní" Š'-ťing a poezie básníků z doby chanské (206 -220) chybí zcela. Naproti tomu byly později k souborným vydáním přidávány básně „nové Číny“, které jsou však více počinem ideologickým.

Jelikož je staročínská poezie dobře dostupná nejen v knižní podobě, ale i komplexně a volně na internetu, na závěr si dovolím pouze malou ochutnávku v podobě krátké básně méně známého autora.

Výjev pozdě na jaře

Dokořán okno -- sedím, čtu a sním

o Knize proměn. Vlaštoviček pár s

e kmitá kolem police mých knih

a za listem list jako kapky deště

mi tuš kane s korun okvětních.

Čtu Knihu proměn, nemyslím,

jak dlouho bude letos jaro ještě.

Jie Li