Vyšel článek „tří ministrů“, následovala jeho kritika ze strany současných i bývalých vrcholných politiků, publicistů i židovských obcí. Zaznělo málo souhlasných názorů. Zajímavá je reakce oxfordského historika Avi Šlaima.
Když se nyní podruhé vracím k problematice, kterou se zabýval můj předchozí článek napadá mě onen cimrmanovský citát, že: „…k neduhům stáří postihujícím hlavně intelektuály patří zejména dvě vady komplementárně spojené. Je to neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit…“ Něco na tom bude. Neustále se k různým aspektům této události vracím a zároveň mám pocit, že jsem možná správně neuchopil podstatu věci, a díky tomu moje argumentace nevyzněla příliš přesvědčivě. K tomu se pak přidala snad obecně zdravá pochybnost, jestli se ve svém úsudku nemýlím. Promiňte mi tak vyjádření prosté radosti z toho, že v zásadě stejné stanovisko, jaké jsem vyjádřil ve svém článku, uveřejnil historik, emeritní profesor na univerzitě v Oxfordu, člen britské akademie věd, autor několika knih o izraelsko-palestinském konfliktu a mírovém procesu na Blízkém východě a hlavně Žid, kterého snad nikdo nenařkne, že je nepřítelem Izraele.
S Avi Šlaimem toho máme společného asi velmi málo, jedno ale jistě ano. Nežijeme v Izraeli a nejsme tak bezprostředními účastníky všech příčin a důsledků izraelsko-palestinského konfliktu, což nám umožňuje určitý nadhled. Proč toto zmiňuji? Nemůžeme se asi divit radikálním postojům lidí, kteří jsou naopak celý svůj život v centru dění, a to na obou stranách. Je těžké se vžít do jejich role, z čehož by měl pramenit i určitý respekt. Myslím si ale, že obecně touto skutečností neovlivněný pozorovatel by měl využít této své výhody, a ne se za každou cenu snažit stát se tím, kdo je uvnitř problému. V tomto spočívá i velmi obecný rozměr této události.
Poněkud odbočím a přesunu se na chvíli třeba do Ruska. Můžeme si ukroutit hlavu nad tím, že více jak 80 % Rusů podporuje prezidenta Putina. Ptáme se, jak je to možné, a někdo si je schopen odpovědět tak, že když má takovou podporu, je jeho režim správný. Totéž se dá aplikovat třeba na Čínu nebo kohokoli jiného. A dá se to použít i obráceně. Můžeme získat pocit, že systém, který ztratí podporu většiny, je špatný. Historie nás zcela jasně přesvědčuje, že to tak zcela jistě není. Důvod je prostý, člověk „uvnitř problému“ není schopen problém posuzovat objektivně, má svou specifickou motivaci a tak by měl vnímat i názory těch, kteří jsou vně. To se ovšem ti, kteří se nachází mimo problém, musí podle toho chovat.
Je možné si v historickém kontextu klást otázku, proč se třeba všichni slušní Němci nepostavili proti nacistickému režimu, proč totéž neučinili v souvislosti s komunistickým režimem slušní Rusové a posléze i Češi, Slováci a všichni ostatní. Můžeme jistě jejich pohnutky chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. Stejným způsobem, aniž bych chtěl jakkoli srovnávat tyto režimy se stavem v Izraeli, je třeba nahlížet na to, co se v této zemi děje. Avi Šlaim je k politice této izraelské vlády a konkrétně k Benjaminu Netanjahuovi dost kritický. Píše o apartheidu, etnokracii a také o tom, že Izrael není žádným zářným vzorem demokracie. Zmiňuje se o Palestincích jako o občanech druhé kategorie, o blokování dohod i ze strany Izraele a o jeho závislosti na okupaci území, která mu nepatří.
Nedokážu ze své pozice vygenerovat nestranný a vyvážený pohled na tuto problematiku a mám velkou pochybnost o tom, zdali je to vůbec možné, ale různé náhledy, tím spíše náhledy bezesporu informovaných, přemýšlivých a přímo nezainteresovaných lidí, podporují to, čemu se říká kritické myšlení. Musím konstatovat, že v tomto duchu se nesl článek „tří ministrů“ a zcela proti tomuto duchu jsou vyjádření Hradu či jiných současných i bývalých vrcholných politiků. To konstatuje i Avi Šlaim, když uvádí: „Pravda je taková, že Izrael je závislý na okupaci. Váš prezident a předseda vlády nejsou skutečnými přáteli Izraele, protože tuto nezdravou závislost podporují. Skutečnými českými přáteli Izraele jsou autoři zmíněného statečného a upřímného článku.“
Nemohu taková slova potvrdit ani vyvrátit, ale mohu na základě „dlouhodobého pozorování“ vyjádřit názor, že výše uvedení kritici článku nejsou přáteli vůbec nikoho, jen sebe sama, což možná stojí za zamyšlení hlavně v okamžiku, kdy máme nutkání se s jejich postoji ztotožňovat.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/o-skutecnych-pratelich-izraele-107572
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zeman-odsoudil-clanek-petricka-a-jeho-predchudcu-o-izraeli-107214
