Jsou sice menší a méně žluté, ale úplně z nich cítím tu sílu rodné prstě a také um našeho pracovitého lidu, který po staletí zemi zvelebuje. Kdepak banány z Ekvádoru plné chemie a pachuti vykořisťovaných indiánských rolníků.
Vlastenectví může mít různé projevy, ale nejlepší jsou ty, o kterých člověk nemusí přemýšlet, jejichž podstata vyjde ve zformulované podobě ve sbírce zákonů a stanou se tak povinností. Kdyby snad někdo pociťoval třeba i na základě vlastních zkušeností onu odpornou nedůvěru k nějakým našim zemědělcům, případně k zemědělským a potravinářským gigantům, a naopak trpěl zvrácenými sympatiemi k cizáckým farmářům a výrobcům potravin, nebude už muset v budoucnu řešit osobní dilema a riskovat projevy hněvu uvědomělých občanů, stát mu vyjde vstříc a nedá mu možnost volby. Bude prostě žrát jen to, co bude povoleno prodávat.
Nezastírejme si, že jsou potravinářské produkty i hotové potraviny, které umí jinde ve světě vyprodukovat skoro tak dobře jako my. Mají proto třeba dobré klimatické a přírodní podmínky, z generace na generaci předávané tradiční receptury a, což je důležité, vlády, které je všemožně zvýhodňují, protěžují, vytváří protekcionistické či dokonce korupční prostředí, aby své zemědělce, producenty a výrobce prosadily. S tím je pochopitelně těžké bojovat, a to tím spíš, že prohnilá Evropská unie má tendenci v tomto směru zvýhodňovat producenty zakládajících členů, a naopak naše zemědělce a výrobce diskriminovat, tak jak se to konečně děje úplně ve všem.
S tím musí být konec. Tradiční český rolník, takový ten starý, poctivý sedlák obhospodařující dvacet tisíc hektarů orné půdy v rámci koncernu Agrofert, chovatel dobytka mající (ne po vzoru těch alpských, ale na základě našich tradic) dívčími jmény pojmenovaných všech pět tisíc krav, či ten bodrý řezník z Kostelce dávající do toho Křemešníku fortel svých otců a kus své vlastní duše, musí být přece státem chráněn. Jsou to jedni z nás, jsme to vlastně my sami. Tito lidé zabezpečují nejen naši soběstačnost, ale také přináší státu nemalé zisky, které podle střízlivých odhadů dosáhnou v případě zemědělců v roce 2035 částky rovnající se téměř polovině toho, co čerpají na dotacích.
Pokud snad není patrné, na jakou událost tímto článkem reaguji, tak je to tedy ono avizované zavedení potravinových kvót na prodej českého zboží (čtěte zde), které coby návrh prošlo Poslaneckou sněmovnou a nyní míří do Senátu. Moudře se rozhodla většina zákonodárců, je vidět, že jim není lhostejný osud našich zemědělců, že vnímají, jak naši občané nadřazují své vlastenecké cítění nad mrzkým penízem či snad domnělou pofiderní kvalitou. Ovšem v senátu prolezlém eurohujery, globalisty a sluníčkáři asi návrh narazí, a i kdyby se tak nestalo a senátoři sebrali poslední zbytky národní hrdosti, tak tuto normu smete Evropská komise, která se, jak je jejím zvykem, cynicky vysměje našemu vlastenectví.
Zdálo by se, že se nacházíme v bezvýchodné situaci. Nezapomínejme však, že každý z nás si může takovou normu nastavit sám pro sebe. A nemusíme sami nakupovat jen 55 % českých produktů, ale klidně 95%, a co nepůjde koupit, to si můžeme vychovat, vypěstovat a vyrobit sami, a co si nemůžeme vyprodukovat, tak toho se navždy zřekněme. Určitě se dá bez toho žít, a možná lépe a zdravěji než s cizáckými potravinami.
Poznámka po "uzávěrce": Sotva jsem zveřejnil článek, už mi volají moji skalní čtenáři a ptají se, kde je možné ty naše české banány koupit. Inu, já pro ně chodím do Botanické zahrady PřF UK Na Slupi, a prý jsou moc dobré i z trojského skleníku Fata Morgana. Nabídka je poněkud omezená, ale stojí to zato. Předpokládám, že i v jiných koutech naší vlasti si lze snadno najít svého pěstitele a u něho banány nakupovat.
