Kdyby totiž Miloš Zeman nějakého komoně měl, dost možná by ho navrhl nejen do etické komise, ale i do Senátu, a to ze stejných pohnutek jako onehdy pan Caligula. Tedy jako projev osobního triumfu a ignorace nějakých norem
Císař Caligula, jen tak pro oživení, se nezapsal do dějin (přestože to byl z počátku celkem seriózní panovník) jen jako zvrhlík a šílenec, ale i jako vladař, který si liboval v ponižování představitelů tehdejší politiky – senátorů, dávaje tím jasně najevo, že stát je on, a ne nějaké instituce přežívající z doby římské republiky. Tento svůj postoj korunoval tím, že prý navrhl jmenovat senátorem či konzulem svého hřebce Inicitata.
Inicitatus byl bělouš velmi ušlechtilého vzhledu i mravů, což se při vší úctě o Karlu Srpovi říci nedá (alespoň tedy s ohledem na mravy). Pan Srp má totiž záznam o spolupráci s StB dlouhý jak psí jazyk. Poté co nedostal v roce 1999 negativní lustrační osvědčení (to se marně pokoušel kandidovat do senátu), podařilo se mu sice svoji vědomou spolupráci zpochybnit u soudu, ale podle historiků (zvláště podle materiálů, které byly prověřeny až po soudu) je zcela vyloučené, že by zdokumentovaných 151 uskutečněných schůzek s řídícími důstojníky a z toho vzešlých 299 zpráv někdo zfingoval ve snaze pana Srpa poškodit. Toto rozhodnutí soudu (stejně jako u pana Babiše) dává ve smyslu práva jen průchodnost nominace na nějaký post, ne nárok na něj.
Karel Srp byl sice v procesu se členy Jazzové sekce odsouzen (čímž také argumentoval svoji „nevinu“), ale z dokumentů je patrné, že v té době byl již veden jako nespolehlivý a na obě strany (nebo spíše pouze jen ve svůj prospěch) hrající „agent“. Protože pan Srp už o žádnou svoji „rehabilitaci“ nepožádal, zůstal mu cejch někoho, kdo si zadal a někoho, kdo poškodil řadu svých kolegů a kamarádů, což je ovšem už jen téma pro svědomí pana Srpa. Tedy, bylo by, kdyby nebyl aktuálně navrhován do Etické komise, která rozhoduje právě ony složité případy žadatelů o osvědčení protikomunistického odbojáře. Měl by se tak paradoxně stát členem orgánu, který jeho žádost zamítl, přestože byl soudem očištěn. A to je podstata věci. Soud rozhodl v dané době na základě v té době uplatněných důkazů, ale nehodnotil, ani nemohl, to soudu nepřísluší, právě onu etickou rovinu.
Z tohoto pohledu je návrh na jeho jmenování do etické komise ve své podstatě provokace, protože důkazů, neřkuli pochybností je mnoho. Už jen ta skutečnost, že dostal v roce 2013 medaili za zásluhy, je přinejmenším diskutabilní, toto je však už nefalšovaný pokus Miloše Zemana napodobit antického despotu. Některé jeho skandální činy jsou docela podobné, o jiné s ohledem na nástup na trůn v pozdním věku budeme asi ochuzeni, leda že by se o to postaral někdo z rodiny nebo ze spolupracovníků, kteří už růžky vystrčili.
V této souvislosti je zajímavé a také velmi poučné, jak se panu prezidentovi daří prostřednictvím velmi různorodých kontroverzních témat, podporou kontroverzních osobností a kritikou osobností nijak nekontroverzních, vytvářet veřejné mínění, že vlastně jaksi narovnává zaběhlé představy o tom, kdo je dobrý a co je správné a kdo naopak dobrý není a co není ani správné. Nevím, jestli na tuto strategii přišel sám nebo mu jí někdo poradil, ale je to v každém případě dobrý psychologický trik. Ten spočívá v tom, že přestože si vytváříme ikony, máme radost z toho, že ony ikony, stejně jako my sami, chybují a chovají se občas amorálně. Stejně tak rádi nacházíme sympatické tváře padouchů. Co platí o lidech, platí i o názorech a idejích.
Je nezpochybnitelné, že to tak skutečně je, ale tato skutečnost se míjí s tím, co je podstatou věci, s tím, co je pro nějakou osobu nebo ideu důležité. Odkaz Ferdinanda Peroutky je jasný, polemika co jak v nějakém jednom článku (existujícím nebo neexistujícím) myslel je pro jeho obraz absurdní. Význam Václava Havla nespočívá v jeho nevázaném sexuálním životě, ale v jeho roli disidentské a státnické. Nikdo ho také neuvádí jako vzor ideálního manžela a těžko by ho za jeho života někdo nominoval v této oblasti do etické komise. Vrah Kájínek je možná citlivý člověk, vzorný syn, bratr i partner, to však není směrodatné pro jeho hodnocení coby zločince. (Prosím nepište mi, že je Kájínek nevinný, vůbec to nechci hodnotit, je to příklad a jeho vina či nevina není v tomto smyslu důležitá). Fašismus je ideologie, která má řadu pozitiv na chod státu, demokracie má naopak mnoho negativ. To však není argument pro to, že je fašismus dobrý a demokracie špatná.
Karel Srp dost možná vykonal mnoho dobrého a v mnoha oblastech je jeho role pozitivní. Jeho zásluhy v Jazzové sekci není třeba zpochybňovat, stejně jako kterékoli jiné. V etické rovině nám však jako příklad sloužit nemůže, a proto je jeho angažování do role arbitra etiky nesmyslná. Stal se tak (možná bez vlastního přičinění) jen figurkou, kterou hlava státu použila do svého absurdního dramatu. To drama se však bohužel neodehrává na jevišti divadla jako u jednoho jeho předchůdce, ale v reálném světě.
