A zásadní chybou a naivitou Jiřího Turnera bylo, že tento postoj považoval za správný. V rámci demokracie a relativizování všeho se stáváme neokomunistickým státem. Vyplývá to i z toho, koho jsme si zvolili prezidentem.
Nedávno jsem se zařekl, že už nebudu psát o Miloši Zemanovi. Ale jde to? Dnes prezident vyjadřuje sympatie komunistům, komu přijde na sjezd zítra? Tady už končí legrace! Jasně, KSČM je parlamentní strana, a pan prezident poté co na sjezdu soudružky a soudruhy pěkně pozdravil, tak je i pokáral, že to v tom únoru 1948 a v letech následujících trochu přehnali, a poradil jim, jak to mají dělat. Vyznělo to, jakoby na sjezdu NSDAP někdo říkal: tak hoši, vražděte trochu humánněji, nepalte knihy veřejně a trochu kroťte vaše tvrdé jádro.
Žijeme ve schizofrenních poměrech, komunismus jsme označili jako zločinnou ideologii, a komunistickou stranu jsme nechali spoluovládat parlament, a ta bude patrně ovlivňovat i novou vládu naší země. Jsme zakotveni v Evropské unii a v NATO, a máme prezidenta, který bez skrupulí podkopává toto naše začlenění, a mnohdy doslova kolaboruje s nepřítelem.
Jak se s tímto schizmatem mají vypořádat třeba učitelé nebo novináři veřejnoprávních médií? Jak s respektem mluvit o hlavě státu a demokraticky zvolených orgánech, a zároveň se nezpronevěřit vlastnímu svědomí, které velí hájit principy západně orientovaného a demokratického státu ze vším všudy?
Sami komunisté nejsou snad žádným reálným nebezpečím (odtud asi pochází i ona historická liknavost je jednou pro vždy zrušit), nebezpečí spočívá právě v onom relativizování totalitního systému, v netečnosti k principiálně špatným postojům, které mohou časem i slušní a zodpovědní lidé vnímat jako jakési nutné zlo, se kterým je možné žít. To je možná realitou, ale je to i nutností? Ne, je to naopak stav, který by měl vyvolávat odpor.
Asi bychom si měli rozmyslet, kdo jsme, s kým jsme, jakou ideologii vyznáváme a koho tedy volíme. Hlásíme se k ideologii komunismu? Pokud ne, proč máme prezidenta, který je s ní rámcově ztotožněn? Chceme se připojit k nějaké postsovětské alianci nebo snad k Číně? Pokud ne, proč jsme si zvolili prezidenta s takovýmito postoji, a proč nasloucháme extrémistům?
Zamysleli jsme se při loňských volbách, nebo jsme jen nezodpovědně dali průchod svým emocím a iracionálním obavám? Ptám se, zeptejte se také! Sami sebe a svého svědomí.
