Politika ANO je apolitická, protože pravá politika je prý nemravná. Ta je však amorální jen díky amorálním prostředkům a idejím. ANO je firma, která dělá byznys, ve kterém co není zakázáno, je dovoleno. Ideou byznysu je úspěch.
Nepolitická politika je termín, se kterým se u nás setkáváme už u T. G. Masaryka, a v nedávné historii byl spojován s osobou Václava Havla. Masaryk i Havel byli každý svým způsobem nositeli idejí nějaké historické změny, ale nebyli to klasičtí představitelé politických stran, a přestože se o roli nadstranických prezidentů snažili, tak své politické názory nemohli přizpůsobit celému širokému spektru politických principů a světonázorových idejí. Jejich rolí se stala snaha o zachování oněch základních principů, na kterých vznikla naše poválečná i polistopadová demokracie. Reálnou politiku však „dělali“ jiní.
Catch-all party je označení, se kterým přišel politolog Otto Kirchheimer. Taková strana se snaží dosáhnout na co největší spektrum voličů. Politické strany typu „catch all“ se pokouší zbavit ideologické zátěže, která by jim bránila obsáhnout celé společenské spektrum. Principem je vytvoření politického trhu, ve kterém jsou voliči zákazníci, a ty se snaží takové politické strany nalákat na určitý produkt, který působí neideologicky. Podstatou je tedy skutečnost, že oním produktem je vždy nějaký konkrétní problém, a nikoli obecný princip.
Je pravdou, že už delší dobu jsou v politice stírány rozdíly mezi pravicí a levicí, respektive některé dříve pravicové principy klidně přebírá levice a naopak. Více se uplatňuje obsah pojmů konzervatismus či liberalismus, ale ani v tomto případě neexistuje nějaká jednoznačná hranice mezi liberální a konzervativní stranou. Existují pouze základní ideje a také zažitá témata, kterými se příslušné partaje v politickém soupeření zaobírají.
Zásadním principem politiky, který by v obecné rovině měl rozdělovat politické strany, je vztah státu a občana. Lapidárně řečeno, je to idea silného, mocného a bohatého státu, který se o občana stará, ale kterého ovšem také ovládá a řídí. Opačným principem je společnost založená na bohatých nezávislých občanech, kteří si "zřizují" a platí stát, který má vytvářet podmínky pro život, ale svůj život si v zásadní míře utváří lidé sami.
To je pochopitelně jen obecná teorie jakýchsi ideálních protipólů. Realita je vždy někde mezi, ale každá politická strana by měla jasně deklarovat, k jakému pólu tíhne. Je logicky zcela normální, když se politická strana zaměří na řešení konkrétních problémů, stejně jako když reflektuje názory svých voličů, ale ona řešení by měla být konzistentní a odpovídat nějakým zásadním idejím. Konečně proto také politické strany kdysi vznikly. Něco jiného ale je, když se příslušná strana zaměří pouze na pečlivě vybrané záležitosti, které ve společnosti rezonují, a na základě předpokládaného většinového názoru občanů k nim partaj zaujímá stanoviska.
Tato metodika je skutečně úspěšná, ale problém tu je. Pokud se taková „catch-all party“ stane stranou vládnoucí, může se politika státu změnit v chaos. Nejmarkantnější a nejdříve patrné je to v zahraniční politice. Pokud bychom třeba výroky Andeje Babiše směrem k EU a našim západním partnerům za nějaké krátké období analyzovali, získali bychom asi pocit, že asi někdo trpí schizofrenií. Totéž by se dalo říci o postojích k Východu.
Podobně rozporuplně působí mnohé postoje v domácí politice. Daly by se vyjádřit asi takto: S nikým si to nechceme rozházet. S každým se pokusíme dohodnout. Každému máme co nabídnout.A každý, kdo nás kritizuje, je nepřítel. Myslím si, že skutečná realita je právě opačná: Pokud mám jasné a konzistentní názory, nemohu se vyhnout střetům. Ne s každým se lze domluvit, a jsou tací, se kterými se nic domlouvat nemá. Ne každému se má něco nabízet, protože ne každý něco od nás chce, a ne každému je správné něco dávat. Ten, kdo nás kritizuje, je názorový oponent nebo kritik, oponenti jsou třeba a s kritiky, pokud nelžou, se nedá nic dělat, snad jenom se zabývat tím, aby neměli co kritizovat.
Místo vznosných termínů jako je „ catch-all party“ nebo „nepolitická politika“ lze v případě ANO mluvit jen o čirém populismu. Populismus není žádná zločinná ideologie, je způsob politiky, který je založen na výrocích a činech, které vedou k úspěchu. Tyto postoje mohou být obecně dobré i špatné, ale trend změny standardní politiky v politiku populistickou je vysloveně špatný. Je to proto, že politika zbavená nějakých vyšších idejí, zásad a morálky kazí nejen sebe samu, ale i společenské klima a v důsledcích i společnost a její subjekty tj. občany. Lidé se zcela normálně chovají účelně, sobecky i amorálně, ale nikdy by to neměli mít ze strany státu posvěcené a neměli by mít ani takové vzory denně na očích.
