Ten nedávný oslavenec toho má na svědomí docela dost. Je to společně s kolegy zástupce šéfa, o kterém se hodně mluví, o kterém kolují různé fámy, a který vyvolává v mnohých částech světa už hodně dlouho značné emoce.
Tím oslavencem, jehož jmeniny jsem o dva dny prošvihl, je Gabriel. Co na to říct, s anděly je to složité, tím spíš s archanděly. Tyto bytosti se staly velmi populární ve všech třech abrahámovských náboženstvích a své obdoby či vzory mají i v jiných náboženských systémech. Je to zajímavé, protože základní knihy všech zmíněných náboženství, tedy Tanach, Bible a Korán se o andělech až tak moc nezmiňují, respektive vystupují jen tehdy, kdy se jaksi nehodí, aby se angažoval rovnou šéf. Jsou to tedy vykonavatele boží vůle, patroni i jacísi strážci. Archandělé se jmenují Michael, Gabriel, Rafael Uriel, Azrael, Remiel, Anael a Raguel, přičemž poslední dva či jen Raguel se často mezi archanděly nepočítají.
Archanděl Gabriel, kterého židé zvou Gavri´elem a muslimové Džibrilem, je vedle Michaela (Mikal) tím nejdůležitějším z andělů. Tóra spojuje Gabriela se zvěstováním konce babylónského zajetí a také je mu na boží příkaz přičítána likvidace Sodomy a Gomory. Hojně se pak vyskytuje v židovských apokryfních knihách, tedy midraších, Talmudu i kabalistických spisech.
Křesťanství logicky sdílí Gabrielovu starozákonní roli (Daniel 8, 18 a Daniel 9,21) a v Novém zákoně je to právě on, kdo Marii zvěstuje vtělení Božího Syna a „vysvětluje“ to Josefovi. To je ovšem celé, a dokonce v této souvislosti není řeč o žádném archandělovi, ale pouze o andělovi. Gabriel (už jako archanděl) je stejně jako ostatní andělské bytosti náležitě doceněn opět až v hojných apokryfních textech.
Džibrílova role v islámu je ještě důležitější, on totiž v zastoupení Alláha „diktuje“ Muhammadovi Korán, nicméně sám v koránském textu prakticky nefiguruje. Opět je daleko více zastoupen v postkoránské literatuře a není to rozhodně žádný prdelatý andílek s křidélky, ale Alláhův mocný vykonavatel a posel Smrti mající spíše podobu jakéhosi Titána.
Ono je vůbec zajímavé, kde se vzali všichni ti serafové, cherubové, andělé a konečně i archandělé. Odborníci (tím myslím znalci mytologie, nikoli ti, co si s anděly povídají) mají zato, že andělé jsou jakýmisi pozůstatky pohanských kultů, které monoteistická náboženství ve své rané fázi usilovně potírala, ale které se nakonec stejně nějak prosadily. Je to tedy jakýsi polyteistický atavismus, ovšem veleúspěšný.
Tanach považuje existenci andělů za prostý fakt. Boží poslové jsou v Tóře i v dalších biblických knihách výslovně tímto termínem označeni a píše se zde i o svazcích mezi syny božími a dcerami lidskými. Ve Starém zákoně není jisté, zda andělé disponují vlastní inteligencí a svobodnou vůlí, nebo zda pouze slouží jen jako prostředníci. Pokud se v Bibli hovoří o anonymním muži, který se „náhodou“ vyskytuje na určitém místě v určitou dobu, jedná se pravděpodobně o anděla, někdy však není zcela jasné, zda nejde o samotného Pánaboha.
Jak už bylo uvedeno, v Novém zákoně se Gabriel moc nevyskytuje, ale to neznamená, že to platí o andělech jako takových. O nich se vyjadřuje i Ježíš, a to zejména ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu, ti špatní však budou zavrženi. Dále pak jsou zmíněni v rozmluvách, kde jsou k andělům přirovnáváni lidé po smrti. Ježíš také dává zcela nepokrytě najevo, že má nad anděly moc, ale i kdyby to neříkal, tak to dá rozum, proč by Bůh Syn neměl šéfovat andělům.
Andělé v těžkých chvílích Ježíšovi také pomáhají, jednak při ďábelských pokušeních na poušti, kdy ho též obsluhují, nebo v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu. Andělé se pak vyskytují v celém průběhu knihy Zjevení, které je vlastně autorovi této knihy odhaleno prostřednictvím anděla, který jej provází jednotlivými viděními. Své anděly mají v této knize příslušné církevní obce a andělé ohlašují jednotlivé eschatologické události.
Jak už jsem naznačil, andělé nebyli po celou dobu trvání příslušných náboženství vnímáni stejně důležitě. Pro středověkou křesťanskou teologii mělo značný význam dílo Dionýsia Pseudo-Areopagity, který na základě starších tradic na přelomu 5. a 6. století popsal hierarchii devíti andělských kúrů, seskupených do tří triád: do nejvyšší z nich řadí serafy, cheruby a trůny, do prostřední panstva, síly a mocnosti, a konečně do nejnižší pak knížectva, archanděly a anděly. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Teologické summě k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení (např. láska, vědění, poznání, řízení, zázraky, zahánění, vedoucí, vyslanci, poslové). Jednotlivé názvy andělských kúrů však pocházejí z Bible.
Katolická církev deklaruje stanovisko, že Bůh stvořil všechny bytosti jako dobré. Někteří z andělů se však Bohu vzepřeli a jejich hřích se chápe jako neodvolatelný a absolutní, neboť nemají po pádu už možnost litovat, podobně jako nemohou hříchu litovat lidé po smrti. To je případ Satana, jehož jako padlého anděla vnímá už židovská věrouka. V této souvislosti není moc šťastné spojovat Satana s Luciferem, kterýžto přišel ke svému pekelnictví spíše na základě nedorozumění.
V současné době stojí nauka o andělech spíše na okraji teologického zájmu. To platí i o učení o andělech strážných, jakožto průvodcích či ochráncích lidí. Ti nebyli katolickou církví nikdy přesně definováni a jsou spíše výrazem lidové zbožnosti. V tomto lidovém podání má svého strážného anděla každý člověk, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Toto tvrzení je několikrát naznačeno i v Bibli a lze jej vystopovat i v raně křesťanské tradici. Úplné eldorádo pak mají andělé a různé andělské bytosti v ezoterice a okultismu.
Vraťme se ale nakonec ještě ke Gabrielovi. V křesťanství, židovství i v islámu má Gabriel funkci anděla smrti, ale je též andělem početí, rodičovství a obecně radostných zvěstování, dohlíží též na umělecké počiny a poskytuje inspiraci. Nadmíru zajímavá je Gabrielova pozdější křesťanská podoba. Liší se totiž od ostatních veskrze bezpohlavních andělů a maskulinních archandělů tím, že má často poměrně výraznou podobu ženy. Gabriel je prostě asi ženská, což ovšem evidentně nebrání tomu, aby tak byli poměrně hojně pojmenováváni mužové a ženskou variantou jména byla Gabriela.
