Marx, Engels, Lenin, Masaryk, Hitler, Stalin, Gottwald. Busty těchto mužů často zdobívaly nejen veřejná místa, ale i domácnosti. Pavlovu bustu z 3D tiskárny můžete mít jak v prostovlasém provedení a la Clooney, tak i v baretu.
Poprvé jsem tu Pavlovu bustu spatřil minulou středu u nás v hospodě. Hostinský si ji nechal „vytisknout“ a teď ji dává na stůl štamgastům, kteří volili Babiše. Není to asi právě ten nejšťastnější počin pro „zasypávání povolebních společenských příkopů“, nicméně je to žert. Osobně bych si tedy přál, aby takové počiny také zůstaly v podobě recese.
Bez ohledu na to, že jsem rád, kdo se naším prezidentem stal, respektive kdo se jim nestal, tak si myslím, že nejen zbožštění, ale i jen nekritický pohled na kteréhokoli politika je nepatřičný. Neměli bychom, myslím, politiky milovat, nebo nenávidět. Mohou nám vyhovovat či nevyhovovat z hlediska světonázoru, počinů, chování i těžko uchopitelných sympatií či antipatií, na základě čehož je také volíme, či nevolíme, ale měli bychom se snažit si udržovat určitý odstup.
Je asi zbytečné psát o bustách masových vrahů či o těch dvou nešťastných německých filozofech, kteří kdyby věděli, co svými utopickými úvahami a návody způsobí, tak by asi raději dělali něco jiného, ani o „tatíčkovi“, který se stal symbolem, a to symbolem veskrze pozitivním. Pokud vznikly nějaké Zemanovy busty, tak asi jen z pod rukou recesistů, coby karikatura sebe sama, k čemuž Zemanova fyziognomie vysloveně sváděla.
Myslím si, že nejsem sám, komu tak posledních třicet let dalo hodně úsilí nevyjadřovat vůči Zemanovi nenávist, přičemž posledních pět let to byl pro mě úkol téměř nadlidský. Nechci „kopat do mrtvoly“ (myšleno politické), uvádím to jen proto, že by se leckomu z nás mohl přihodit pravý opak, tedy výše zmíněný nekritický obdiv. Řekl bych, že nejen zjevem a chováním, ale i těžko přehlédnutelným charizmatem a šarmem může nový prezident ledaskoho zblbnout. Tuším, že zvláště určitá skupina českých paní a dívek může být k tomu docela náchylná.
Přestože jsem heterosexuálně orientovaný, tak mně generál Pavel v mnohém imponuje. Vždy, když se při něčem takovém přistihnu, tak si hned připomenu, s kým ho podvědomě srovnávám, a hned „přešaltuju“ na porovnání se zcela jinými osobnostmi, přičemž to může být i zcela nereálná postava vzniklá třeba jako esence z TGM, Rašína a Havla. Řekl bych, že není úplně pitomé si obecně politiky porovnávat s jistým ideálem, a ne se spokojovat s tím, že ten nový je lepší než ten bývalý. To by to měl Pavel opravdu snadné.
Možná si tak Pavlovu bustu pořídím. Koupím ji, ale někam hodně hluboko ji schovám a odkážu ji svým dětem. Bude pak jenom na nich, aby sami s odstupem let zhodnotily, jestli je, či není ostudou si ji postavit na kredenc.
