Do Királyhidy, jinak zvané Institut Václava Klause, jsem dorazil se sapérem Vodičkou. Už tu byl öreg parancsnok a několik jeho honvédů. Všichni byli napnuti jak struny v očekávání příjezdu nejvyššího vezető. Náš dopis je nezajímal
Co tomu předcházelo? Napsal jsem starému panu „profesorovi“ (to je ten öreg parancsnok) dopis, ve kterém jsem mu chtěl slušně a korektně naznačit, že by měl, jak napsal Cimrman Františku Josefu I., abdikovat nebo umřít. Výrazem abdikovat, protože nezastává již žádné politické funkce, jsem mínil přestat veřejně působit, a s tím úmrtím je to pochopitelně nadsázka. Vedly mne k tomu některé Klausovy výroky a počiny, stejně jako počiny jeho nohsledů vypovídající něco o podlomeném duševním zdraví, či přímo mentální nemoci, která je evidentně nakažlivá.
„Otec zakladatel“ se vyjádřil (aniž by se ho na to někdo ptal), že počal volit SPD. Prý kvůli „vyváženému“ přístupu okamurovců k Rusku a přesvědčení, že je třeba vystoupit z Evropské unie. Do tohoto kontextu znamenitě zapadá návštěva Viktora Orbána v Institutu, o které tak hezky píše ve svém článku Ladislav Jakl. Orbán totiž, ač v Unii technicky vzato setrvává, z ní vlastně již vystoupil a jeho přístup k Rusku je z ohledu na zájmy Maďarska do té míry pragmatický, že ho lze nazvat zradou, a to, když ne zradou ke svým evropským partnerům, tak jistě zradou ideálů a principů, na kterých stojí civilizovaný, demokratický svět, do kterého Maďarsko patřilo.
Dobře to popsal pan Jakl: „Maďaři umějí hájit své zájmy“. Ano, hájí své zájmy, ale bez ohledu na zájmy vyšší a bez ohledu na morálku, etiku i čest postiženi jakousi historickou nepoučitelností či přímo slepotou. Připadá mi, že vidina plného břicha, respektive plné bandasky plynu a ropy, zatemnila Maďarům mozek a hodně slevili i z bájné uherské hrdosti. Ruku v ruce s tímto Orbánův režim v Maďarsku likviduje principy demokratického státu a podporuje veškeré nacionální tendence, stavě národní zájmy nad ony zásadní demokratické principy, které jinak nesourodá a často rozhádaná Evropa v obecné rovině nezpochybňuje.
Zavání to sice určitým škatulkováním, ale nemohu se zbavit přesvědčení, že kdokoli k Orbánovu režimu vzhlíží, ztotožňuje se z jeho ideologií, a tím se vyčleňuje ze společenství těch, kteří sice mohou ledacos chápat, ledacos tolerovat, ale mají jasné hranice, za které se ideologicky ani fakticky jít nemá a nedá. Shovívavost k počinům ruského režimu, tím spíše jeho obhajoba je svinstvo, které možná bude v budoucnu postaveno mimo zákon, stejně jako sympatizace s nacismem a ospravedlňování jeho zločinů.
Vraťme se ale na Hanspaulku (kterou jsem ku příležitosti Orbánovy návštěvy nazval švejkovskou Királyhidou) a k sapéru Vodičkovi, kterým není nikdo jiný než jakési moje alter ego, kterému se právě jen díky Orbánovi a jeho režimu těžko překonává despekt k Maďarům, kteří v souladu se Švejkovým přesvědčením nemohou za to, že jsou Maďary, což sapér Vodička zcela popírá a naopak soudí, že musí na to konto dostat do držky. Ono totiž, odchýlím-li se trochu od románové nadsázky, není pravdou, že národ není zodpovědný za činy svých vůdců a svého režimu, pokud se ten k moci nedostal násilím, což není případ Maďarska ani putinovského Ruska.
Ladislav Jakl představil Viktora Orbána jako vzor politika, jako takového Alexandra Makedonského, jehož poněkud zidealizovanou podobou se opájel celý středověk. Z mého pohledu je to vzor odstrašující. Už dávno to není jen enfant terrible evropské politiky, ale škůdce, který mimo jiné poškozuje v dlouhodobějším horizontu i svůj vlastní národ a stát.
A věřte mi, že netrpím nenávistí vůči Maďarům, se kterými mám z minulosti dost zkušeností, kteréžto jsou bez výjimky dobré, a toho sapéra Vodičku, jehož předlohou je reálná postava, dovedu zatím v sobě zdárně potlačit.
https://ld.johanesville.net/hasek-02-osudy-dobreho-vojaka-svejka-za-svetove-valky-ii-na-fronte?page=10
