Přestože Měsíc dnes dospěje do fáze úplňku, dostala se malá část Prahy pod vliv půlměsíce. Jsou tací, které by tato skutečnost přiměla bít na poplach, ale jsou i tací, kteří si bez předsudků dovedou užít kontakt s jinou kulturou.
Někdy mám pocit, že výraz „jiná kultura“ je jen takové klišé, že si pod tím tak trochu představujeme kulturu z Marsu presentovanou Marťany. Přestože 11. ročník festivalu Nad Prahou půlměsíc představuje v České republice kulturu Blízkého východu (letos s podtitulem Bez hranic / Without Borders), tak je to dle mého mínění spíše jen prosté představení kultury jiných zemí. Ti lidé sice mají jinou mateřštinu, mnozí z nich mají jiné náboženské představy, prezentují se třeba jinou hudbou a v jídlech mají jiná koření, ale zas tak moc se od nás neliší. Přestože mají své specifické problémy, mají s námi mnoho společného.
Neabsolvoval jsem všechny akce tohoto festivalu, ale z vernisáže výstavy Fadiho Thabeta a z divadelního představení Králem je vždy král (obojí se odehrálo v divadle Na Prádle) jsem získal jako už mnohokrát před tím pocit, že není třeba přistupovat k takovéto akci s žádnými předsudky. Myslím si, že lze v tomto směru kulturu Blízkému východu vnímat obecně stejně jako třeba kulturu skandinávských zemí, Japonska nebo Latinské Ameriky. V Praze se v těchto dnech totiž neprezentují teroristé ani náboženští fanatici toužící islamizovat střední Evropu a s ní i naši zemičku, ale emisaři kultury těchto zemí se nám snaží vyjádřit respekt a o stejný respekt nás také žádají.
Píši-li o respektu, nemám na mysli něco, do čeho je třeba někoho nutit. Tento fenomén se prolíná celým festivalem. Divadelní hru syrského dramatika Saadallaha Wannouse Králem je vždy král nastudovali studenti arabistiky Filosofické fakulty University Karlovy (tato skutečnost mě také na festival přivedla), kteří se na tom podíleli společně se svými českými i zahraničními učiteli a absolventy. Ti všichni jsou také členové volného amatérského sdružení Arabské nedivadlo, ale jejich výkon se opět podobal více výkonu profesionálního divadelního souboru. Vezmeme-li pak i v úvahu, že dvouhodinovou hru odehráli v arabštině (ve hře vystupoval jen jediný rodilý mluvčí), respekt si tento počin jistě zaslouží.
Co se týče hry samotné, nebýt orientálních rekvizit a kostýmů (pochopitelně i jazyka představení), nikdo by asi nerozeznal, že je to příběh z orientálního prostředí, a ne z evropských poměrů, a to nejen nutně těch historických. Alegorická divadelní hra syrského klasika inspirovaná jednou z pohádek tisíce a jedné noci překvapí svou univerzálností a pobaví vtipem. Je to příběh o aroganci moci, o strachu přisluhovačů mocných, a také o bohatých, kteří bohatnou na úkor chudých, kteří často nevědí, co si počít. Když se náhle role obrátí, odhalí se i charaktery lidských povah, což je evidentně stejné u nás jako v Sýrii, minulosti jako v přítomnosti. Obecenstvo ocenilo i repliky, které, ač to nebyl primární záměr tvůrců, připomínaly narážky, které jsme v textech hledali dobách normalizace.
Divadelnímu představení předcházela vernisáž výstavy fotografií palestinského uměleckého fotografa Fadiho Thabeta, který se narodil v Pásmu Gazy. „Okno do Gazy“, jak byla zmíněná výstava nazvána, je němou výpovědí o životě obyčejných lidí v oblasti, která je symbolem neklidu, svárů, chudoby a politické beznaděje. Ve svých fotografiích se Fadi Thabet vždy snaží na tvářích lidí v utečeneckých táborech či mezi ruinami domů zachytit i úsměvy a jakousi prchavou poetiku. Z těch úsměvů je však patrná tíha každodenního života v izolovaném Pásmu Gazy, kde je za současných životních podmínek situace dlouhodobě neudržitelná. V Gaze sice žijí jedni z nejvzdělanějších mladých lidí v arabském světě, ale zároveň na tomto nejhustěji obydleném místě na planetě, kde jsou polovinou obyvatel děti, panuje katastrofální nezaměstnanost a bída. Děti jsou tak velmi častými objekty Thabetových fotografií.
Celá tato akce nabízí poněkud jiný pohled, než který nám zprostředkovávají zpravodajové dokumentující tisící a prvý konflikt mezí Palestinci a izraelskými bezpečnostními složkami či židovskými a arabskými organizacemi. Celý tento festival prezentuje něco jiného než to, co je podstatou nekonečných kontroverzí mezi naším světem a světem islámu, kontroverzí, které se na obou stranách někdo snaží živit. Na obou stranách jsou ale také zcela evidentně lidé, kteří se velmi snaží tyto kontroverze potírat. Jim patří dík a chvála.
