A budu moci klidně usnout s pocitem, že svých 10 mega budu moci i zítra ráno přeházet vidlemi (aby se mi nezapařily),protože takovéto důkazy přinést nelze.Vědecké dokazování není založeno na tom,že něco není,ale na tom,že něco je.
Přestože jsem si část názvu půjčil od kolegy Engelse, funguje tento princip zcela obecně. Nelze přinést důkaz, že Marťané neexistují, lze pouze podat důkazy, že existují (ještě to asi nikdo neučinil) nebo předložit řadu argumentů podporujících hypotézu, že je jejich existence velmi nepravděpodobná. Stejné je to s dinosaury v Lochnesském jezeře nebo s tím, že žvýkání šťovíku je nejlepší prevencí rakoviny.
Samozřejmě podání nějakých důkazů, že něco je, ještě nutně nemusí znamenat, že něco je, protože ony aktuálně přesvědčivé důkazy mohou časem ztratit na své váze, stejně tak jako mohou být přineseny jiné, které dokazují něco jiného. Věda se může mýlit, a také se často mýlí, ale zjevně mylná není vědecká metodika. Kdyby totiž mylná byla, žili bychom s trochou nadsázky stále v jeskyních. Lidská civilizace je produkt vědy, nikoli čarování. Čarování je však z podstaty věci jednodušší a také vypadá zábavněji. Nechci dehonestovat všechny alternativní metody pojmem „čarování“, ani pominout fakt, že řada zásadních lidských objevů vznikla náhodou (nebo z lenosti, jak praví jistý bonmot), ale použitelnost principu náhody a metody pokus-omyl v čase klesá. V době „polidšťování opice“ to byla metodika jediná, dlouho dobu podstatná a ještě nedávno byly takto učiněny zásadní objevy. Není to jistě nemožné ani dnes, ale princip je trochu jiný. Zásadní objev může stále vzniknout jako „vedlejší produkt“ jiného bádání nebo se prostě snažíme objasnit něco, co zjevně funguje, a my nevíme vlastně proč.
Tímto jsem se opět dotkl principu nevědeckého přístupu. Nelze paušálně říci, že nikdy nefunguje. Mnohdy je úspěšný, protože je podložen mnohem delší praxí než metody vědecké, jenom prezentace jeho mechanismu občas pokulhává. Věda ten mechanismus v řadě případů objasnila, stejně jako v řadě případu ne, a nezbývá ji než zatím konstatovat, že něco nějak funguje a my ten důvod neznáme. Vyplývá z toho, že vědec –odborník by měl žít v pokoře, že nemusí mít vždy pravdu, stejně jako v respektu k tomu, že když něco zjevně funguje, tak proč to nepoužívat (a současně bádat, proč tomu tak je), ale zároveň by si měl šaman přiznat, že to, co má kolem sebe, co denně používá, co je podstatou civilizace, ve které žije, je produktem vědy, ne šamanismu. Stejně tak k tomu mohou přistupovat i konzumenti produktů vědy i „nevědy“. Není nutné vymýšlet fantastické a paranormální teorie, proč něco je, jak je, ale nemusí se ani slepě věřit všem zaručeným, aktuálním vědeckým poznatkům, které se často z komerčních důvodů za vědu pouze schovávají.
