Když mám splín, sáhnu po jedné z útlých knížek amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Zrovna včera jsem si přečetl krátkou povídku na téma, které mi přijde docela aktuální: problém a nepohodlí.
Doporučil bych ji všem, ale zvláště těm, kteří, stejně jako autor v době svých studentských let, nedokážou nebo nechtějí rozlišovat a dramatizují své nepohodlí neznajíce nebo neuvědomujíce si obsah slova problém.
Fulghumovy povídky se čtou jedním dechem, ale pro někoho to může být čtení hodně těžké. Fulghum je totiž snílek a idealista, který věří, že lidé jsou ve své podstatě dobří, že lidský život má nejen smysl, ale i tu nejvyšší cenu. Někdy mohou působit i prvoplánově a naivně. V aktuální hloupé terminologii by sedalo říci, že je to „sluníčkář na entou“ křížený s „pravdoláskařem“ a humanistou.
Ve zmíněné povídce je konfrontován mladý Fulghum, který je nespokojený s přístupem svého zaměstnavatele, s nočním vrátným, bývalým vězněm z Osvětimi Sigmundem Wollmanem, který mu na jeho lamentování říká, cituji:
„Ty si, Fulghume, myslíš, že všechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem. Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří dům, tak to je problém. Všechno ostatní je nepohodlí, život je nepohodlný, život je hrbolatý. Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy, dožiješ se vyššího věku a taky nebudeš tak otravovat lidi. Dobrou noc...Už po třicet let, když nastane nějaké napětí a krizová situace, když mě něco tlačí ke zdi a já se ve vzteku chystám udělat nějakou hloupost, objeví se mi před očima zkormoucený obličej a zeptá se: „Tak, Fulghume, je to problém nebo nepohodlí“. Považuji to za Wollmanův test pravdivosti. Život je hrbolatý a hrbolek na silnici a hrbolek v prsu, to není totéž. Člověk by se to měl naučit rozlišovat.“
V této krátké ukázce, stejně jako v celém Fulhumově díle, je obsažena velmi prostá, ale zcela odzbrojující filosofie. Přeneseno do dnešních dní, odsuzujeme chování lidí, kteří mají mnohdy zcela zásadní problém a jenom náznak nebo vidina našeho vlastního nepohodlí nás vede ke zcela neadekvátním výrokům a postojům.
V povídce nám také může přijít jaksi „nefér“ konfrontace v podstatě bezstarostného studenta s někým, kdo prožil hrůzu koncentráku. Stejně tak nám může připadat třeba konfrontace názorů tramvajáka a humanitárního pracovníka, který strávil měsíce v utečeneckém táboře. Může to tak být, ale princip je fulghumovsky prostý: svět je pouze jeden a utečenecký tábor je stejně skutečný jako vozovna Kobylisy.
