Je to tak. Moje roční fenka hovawarta má rasistické sklony, přestože dostala multikulturní výchovu, sluníčkový výcvik a sama je až na několik bílých chlupů ve slabinách černá jak hřích. Jak se to mohlo stát?
Dalo by se spekulovat, že to bude tím, kde prožila své dětství, jenomže pražské Nusle už nejsou, co bývaly, a navíc bydlíme na hranici s Pankrácí v místech, kde sousedí vilová čtvrť se zařízením, ve kterém se všichni polepšují bez rozdílu rasy, barvy pleti, náboženského vyznání a politické příslušnosti. Tady to pochytit nemohla. Jestli to tedy nebudou geny? Hovawarti pochází z německého Schwarzwaldu, kde „vartovali u hoffů“ (jak se pak zkomolilo, ví jen bůh), z čehož by se dalo usuzovat, že mají čuch na otrapy a zloděje, ale ne že budou nedůvěřiví k černochům, Romům i k Vietnamcům. Těch v 18. a 19. století ve Schwarzwaldu asi moc nebylo.
Pak mě napadá ještě reinkarnace v duchu románu Williama Bruce Camerona Psí poslání, což by mohlo sedět, protože všichni mí tři předchozí psi byli prvotřídní hlídači, přičemž ten první, německý ovčák Bad se mnou část svého života prožil v Karlíně. Tato skutečnost tak měla asi určitý vliv na jeho světonázor. Následující hovawart Sírius a leonbergřice Leontýna už však nikterak rasově vyhranění nebyli. Ti měli spíše silný teritoriální pud, než pud obranářský, což se dá předpokládat i u současného odrostlého štěněte Cassiopei. Konečně už se začíná projevovat.
To, co jsem doteď napsal, je tak trochu fabulace, kterou reaguji na ono lidové: „ten pes pozná lumpa“, případně: „ten pes nemá rád cikány, černochy, Araby …“ Psi pochopitelně žádné rasové předsudky nemají, ale dobří hlídači bývají velmi citlivý na různé lidské projevy a hlavně odchylky od určitého standardu. Zmíněného Bada evidentně rozčilovali všichni cizí lidé, ale když pochopil, že je nesmí napadat, tak je alespoň lustroval. Paní s kočárkem ho téměř nezajímala, protijdoucího potácejícího se opilce počastoval minimálně zavrčením. Stejně tak ho zlobily hloučky hulákající romské omladiny v parku u kostela. Když potkal svého prvního černocha, reagoval téměř agresivně. Byl mu podezřelý, protože byl jiný. Podobně nedávno reagovala moje hovawartí slečna na černocha v parku Jezerka. "Takhle prostě normální Nuselák nevypadá", řekla si asi Cassi.
Někdy mě napadá, že je to u lidí podobné. Vnímáme odchylky od jakéhosi normálu, a jsme k nim v lepším případě nedůvěřiví. V Praze, kde jsou denně desetitisíce různorodých cizinců, je to pochopitelně jiné, než v zapadlé beskydské vísce, kde je podezřelý jakýkoli neznámý člověk, natož když má jinou barvu kůže. Určité rasové předsudky jsou asi docela přirozené, ale člověk je vybaven nejen pudy a atavismy, ale i rozumem a svobodnou vůlí. Až Cassiopea potká příslušného černocha podesáté, už mu asi nebude věnovat pozornost. Když to pochopí pes…
