Tedy vision, mission, television – vize, poslání a televize. Tuto rýmující se formuli jsme kdysi sarkasticky používali pro motivační akce v jedné nadnárodní firmě, ale ono to docela dobře funguje i v pohledu na politiku.
Každá politická strana musí prezentovat své vize, své poslání a tím nejlepším způsobem je nepochybně agitace prostřednictvím pohyblivých obrázků. Obecně se v této proklamaci skrývá vždy určitá faleš, všichni to vědí, a všichni dělají, že to tak není. Ona firma hlásala jako své poslání učinit všechny konzumenty svých výrobků (je to potravinářská firma) šťastnými, a to de facto tím, že si konzumací několika rozpuštěných kil cukru denně někdo přivodí obezitu a předčasnou smrt, což souvisí z vizí, kterou je, aby to skutečně nebyla jen deka ale kila a tento tichý zabiják byl náležitě hezky zabalen, prvotřídně technologicky zpracován a byl z hlediska kvality zcela bezvadný.
To vše se dá odprezentovat třeba formou reklamy, ve které si šťastní rodiče se šťastnými dětmi otevřou to svinstvo u slavnostní (nebo také zcela všední) večeře. Dá rozum, že posláním každé takové firmy je vydělat svým akcionářům hodně peněz, a to, což je ta vize, zlikvidováním konkurence a zaplavením světa svými výrobky. Abych byl ale objektivní, jedním z poslání bylo i nabízet dobrou a dobře placenou práci svým zaměstnancům, což musím uznat, firma dělala také, čímž se přiznávám k podílnictví na masové vraždě.
V politice je to podobné, vytrubovaným posláním každé politické strany je nastolit ráj na zemi, na které si budou ti samí šťastní dospělí s těmi samými šťastnými dětmi užívat téhož šťastného života. Nebude to konzumací jedu v nápoji, ale konzumací jedu v ideologii. Záměrně to značně dramatizuji, s tím nápojem při normální konzumaci není žádný problém, stejně jako není problém s chladnou hlavou konzumovat normální ideologie. Problém je však v tom, že zločinné nebo alespoň amorální ideologie se často v rámci „mišn vižn, televižn“ prezentují jako něco báječného, a plíživě se mohou stát drogou, stejně jako neúměrná konzumace čehokoli.
Nabízí se tak otázka, jak se něčemu takovému bránit. V obou případech by se dalo říci, že by měl stačit zdravý rozum, ale realita tomu neodpovídá. Lidé nedbají na dobré rady ohledně rozumné a uměřené konzumace čehokoli, co je jim nabízeno, stejně jako nedbají rizik spojených s přijetím politiky, která je důvodně podezřelá z toho, že může v budoucnu škodit. I důvody budou asi podobné, proč si nedat z plného korýtka opulentní porci toho, co nám chutná, proč se omezovat, proč konzumovat něco, co nemá někdy ani moc hezký obal, a hlavně, co ani moc nechutná, protože to není podbízivé a neobsahuje to různé „cukříky“ a "glutamáty" na zvýraznění chuti.
V tomto ohledu se blížíme k obecnému stavu, kdy to co není takto podbízivé, je neprodejné, a záleží na jen na tom, kdo kolik do té reklamy nainvestuje, a jak je ona reklama marketingově zdařilá. Jinými slovy se přesunujeme ze souboje "zdravé proti nezdravému", do souboje "úspěšné proti neúspěšnému", přičemž pravá podstata toho či onoho produktu, už nikoho moc nezajímá. Důležité je jen to, jak se to prezentuje, a zdali je to dostatečně „trendy“. Jasně, v případě potravin to tak zcela není, je možné pít vodu za studánky, na zahrádce si pěstovat ředkvičky a chovat králíky, případně to z ověřených zdrojů kupovat. S politikou je to však poněkud složitější, tam asi nelze někomu přijet na „zahradu“ a podívat se, jak to či to či no dělá. Musíme věřit, což do značné míry platí i u těch potravin.
S vírou je to však také těžké. Víra bývá iracionální, a pokud se nám podaří ve své mozkovně prosadit racionální soudy, už to asi není víra. Víra v kvalitní salám za 39 Kč za kilo hraničí s bláznovstvím, stejně jako víra, že „poručíme větru, dešti“, nebo že „ANO s námi bude líp, protože to budeme řídit jako firmu“. Tím se oklikou vracím na začátek. Posláním firmy je vydělat peníze a vizí zlikvidovat konkurenci a zaplavit svět, nebo alespoň nějakou jeho část, svým zbožím, a je docela jedno, jakou to zboží má podstatu.
