Představte si, že by mimozemská entita monitorovala naši planetu a z časových důvodů nebylo možné sledovat celé území, a tak by si, bůh ví proč, vybrala malý prostor na pražské Letné. A zrovna v okamžiku fotbalového derby…
Představte si, že by náhoda nebo nějaké analytické metody způsobily, že právě toto místo by se stalo v tuto dobu nejreprezentativnějším pro hodnocení celého lidstva a jeho počínání. Není jasné, jestli nějací ufouni mají nějakou povědomost o pozemských kolektivních hrách a také o všem, co se k tomu váže, ale pokud ano, muselo by jít o velmi podivnou civilizaci, takže je pravděpodobnější variantou, že to, co by se dělo po dobu utkání Sparta-Slávie, by bylo dnes na jiném místě galaxie rozebíráno a analyzováno jako typické chování pozemšťanů.
Představte si, jak by na nás ty bytosti se zcela jinou kulturou, morálkou, uvažováním, životním stylem a rytmem teď nahlíželi. Mohli by v nás spatřovat takové hloupé děti, stejně jako agresivní psychopaty nebo blázny. Těžko by však z tohoto průzkumu odhalili, že někteří pozemšťané jsou také umělci, filosofové, samaritáni a bytosti klidné, empatické a mírumilovné. Tyto lidské stránky jsou z výše uvedené situace těžko odhalitelné, a to nejen proto, že příslušný vzorek sledovaných osob nemusí odpovídat průměru ani onoho konkrétního místa, natož celé planety, ale i titíž lidé ze stadionu se mohou jinde projevovat zcela jinak.
Možná tušíte, kam mířím. Každý z nás se velmi často stává mimozemšťanem, když vstupuje do neznámého prostředí nebo pouze mezi neznámé lidi. Logicky hodnotíme na základě toho, co v danou chvíli vidíme a slyšíme, eventuálně, co nám někdo před tím řekl, přestože mohl disponovat pouze podobnou kvalitou poznání jako my sami. Podle své nátury a hlavně okolností si příslušný obrázek můžeme zkreslovat kladně i záporně. Teprve hlubším a komplexnějším „studiem“ konkrétních lidí a příslušného prostředí přicházíme na to, že náš bezprostřední soud byl zcela mylný. Ale i toto může mít velmi různorodou podobu, protože musíme chtít ono hlubší poznání absolvovat. Do tohoto procesu musíme vložit svoji vůli, pokud tak neučiníme, můžeme klidně setrvávat v té prvotní emoci, kladné, stejně jako záporné.
Nedávno mi kdosi zasvěceně vyprávěl o jedné cizí zemi, ve které byl poprvé v životě, o kterou se nikdy moc nezajímal, a ve které strávil deset dní v hotelovém rezortu, z jehož obvodu se prakticky nevzdálil, protože to mělo být nebezpečné. Navštívil jsem poměrně dost hotelových rezortů, abych mohl odpovědně říci, že kdyby mě do nich bez příslušné cesty někdo teleportoval, tak podle provozu hotelu, pláže, moře, kuchyně a hostů nepoznám, jestli jsem v Karibiku, v Egyptě, v Thajsku nebo v nějakých úplně jiných „teplých krajích“. Když si odmyslím etnickou příslušnost, bývá i chování personálu velmi podobné a rozdíly budou více záležet na kvalitě hotelu, než na destinaci.
Když návštěva cizí země probíhá tak, že se nám na letišti ztratí kufry, pokoj v hotelu není takový, jaký jsme si zaplatili, a na pláži nás někdo okrade, tak budeme po zbytek života onu zemi a její obyvatele proklínat. Onehdy mi na druhé straně světa jeden Němec vyprávěl svoje nedávné hrůzostrašné zážitky z České republiky a zapřísahal mě, abych tam nikdy nejezdil, a když, tak abych učinil řadu bezpečnostních opatření a vyvaroval se činnostem, které mi barvitě popsal. V nějakém hromadném komunikačním zmatku si myslel, že jsem Ital. Když bylo nedorozumění odhaleno, bylo mu trapně, ale nakonec jsme se dopracovali k tomu, co je obsahem tohoto článku, a já mu popisoval své hororové zážitky z Itálie, kterou on do nebe vychvaloval, protože stále vzpomínal na své romantické líbánky se svou druhou ženou.
Vyslechl jsem také názor: „Do Indie bych nikdy nejela, protože tam dochází k hromadnému znásilňování žen.“ Ano, z Indie, která má více obyvatel než Evropa se Severní Amerikou dohromady, přišlo několik zpráv o takovýchto brutálních činech. Nikdo však již neřekne: „V Evropě už dál nebudu žít, protože tam muži vězní své dcery ve sklepě a tam je znásilňují a zabíjí z incestu vzniklé děti. Nebo: „Ti muslimové jsou hrozní a nenávidí křesťany,“ slyším to na každém kroku. Před mnoha lety jsem na toto téma v jedné horské ázerbajdžánské vesnici diskutoval s jistým moudrým mužem. On (i celá komunita, ve které žil) asi neměl mnoho zkušeností s turisty a křesťany, ale křesťanství vnímal jako jenom trochu rozdílný pohled na totéž, a jediné co nemohl pochopit, bylo to, že jsem ateista, že nevyznávám žádné náboženství. Neměl mi to za zlé, jenom si patrně myslel, že jsem mladý a hloupý (což jsem také byl) a ještě jsem tak pravému poznání nedorostl.
Stýkám se často s muslimem, jehož chování k ženě, k rodinným příslušníkům i ve společnosti, by mohlo být vzorem pro české muže, a přitom to není zde naturalizovaný jedinec, drtivou většinu svého života prožil na chudém předměstí Káhiry. Kdybych jenom podle něho hodnotil muslimy a islám, mnozí by si o mně mysleli, že jsem blázen. Bylo by to jistě neobjektivní, je však zajímavé, že nejsou za blázny ti, kteří totéž hodnotí podle mediálních zpráv o činech nějakých fanatiků a pomatenců. Je velmi oblíbené, a také velmi zavádějící vytvářet si ve své mysli různé archetypy. O to překvapivější však bývá setkání s pořádným Italem, s líným Němcem, pracovitým Řekem, s tolerantním muslimem s agresivním křesťanem nebo s Papuáncem, který, světe div se, není lidožrout.
Domnívám se, že často žijeme v jakýchsi vlastních bublinách, ze kterých sledujeme medii zprostředkovanou virtuální realitu, a ten reálný svět běží zcela jinými cestami. Ale věřte tomu, když to píše Turner – sluníčkář a pražský kavárník.
