Vypustil jsem z toho verše, Jiří Wolker promine, ty „věci“, ale jinak to sedí. Nechci, aby byli soudruzi týráni, diskriminováni a byla jim zakazována jejich partaj, úplně by mi stačilo, kdyby se jen nijak neprojevovali.
Abych vysvětlil, z čeho plyne moje láska k mlčenlivým soudruhům, uvedu několik příkladů z poslední doby, kdy nemlčeli, případně nebyli zdrženliví v jiných svých projevech.
Soudruh poslanec Zdeněk Ondráček (to je ten, který se nešťastně nestal předsedou komise pro dohled nad GIBS) vyjádřil názor, že nedávní postižení v Hradci Králové byli otráveni jedem, kterým někdo napustil v občerstvení kebab (kdo to mohl být, je s ohledem na typ potraviny snad jasné). Později to dementoval s tím, že obvinil z dezinformace novináře. Chápu, že se v pohotovostním pluku SNB neučilo, že otravy jídlem způsobují toxiny, které produkují některé bakterie, ale jako bývalý elitní policista (viz životopis) – ví bůh, co se za tím „elitní“ skrývá, by to vědět mohl.
Soudružka Kateřina Konečná (to je místopředsedkyně KSČM a europoslankyně) zase hodnotí výsledky závěrů X. sjezdu KSČM (už jen z té formulace se pamětníkům předlistopadových kydů musí udělat šoufl). Při této příležitosti si stýská, že se straně nedaří získávat nové členy a sympatizanty z řad mládeže. Soudružka soudí, že levicově (možná přímo komunisticky) smýšlí většina mladých lidí, ale ti jsou zpracováváni pravicovou propagandou, a navíc prý, cituji: „po deseti hodinách práci za 12 000 Kč měsíčně nemají na politiku vůbec chuť.“ Fakt nevím, kolik mladých lidí sdílí komunistickou ideologii, a kolik z nich podléhá pravicové propagandě, ale vím, že za 50 Kč na hodinu pracuje dnes opravdu málokdo, respektive téměř nikdo za takových podmínek pracovat nemusí. Řešení vidí soudružka Konečná v systematické práci s mládeží osvědčeným systémem: „pionýr - svazák – komunista“. Říkám si: nebyl by to další zajímavý požadavek pro toleranci nové vlády? „Podpoříme tě, soudruhu Babiši, ale garantuj nám podporu pionýrů a svazáků a tučné dotace pro ně!“
Jinde jdou jiní soudruzi na získávání sympatizantů jinak. Soudruzi z brněnské základní organizace využili pietní akce, kterou pořádali pozůstalí brněnských Němců, kteří zemřeli (byli zavražděni, zemřeli strádáním a na infekční nemoci) při násilném vysídlení (pochod smrti) v květnu 1945, a vystoupili proti této pietě. Na jejich demonstraci zaznělo: žádný „pochod smrti“ nebyl a žádné bezpráví, natož zločiny na civilním německém obyvatelstvu nikdo nespáchal. Historická realita je bohužel jiná: Při násilném odsunu zemřelo více brněnských německých civilistů, než násilně civilního českého obyvatelstva v Brně za celou dobu protektorátu (není v tom pochopitelně zahrnuto obyvatelstvo židovské, které, stejně jako jinde, neslo hrůzné břímě genocidy. Není již dávno nutné organizovat nějaké omluvy, ale není ani nutné bojkotovat akty smíření a měnit historické reálie jenom proto, že se to některým našim spoluobčanům líbí.
V Haló novinách si můžeme přečíst i článek jistého místopředsedy OV KSČM a člena Výkonného výboru ÚV KSČM, ve kterém označuje nedávné demonstrace proti jmenování Andreje Babiše premiérem, a proti vzniku vlády za podpory komunistů, jako „novomajdanovské“. „Desítky či stovky mladých lidí si přišlo zakřičet do ulic,“ píše soudruh místopředseda, a dodává ( to už je taková bolševická mantra), že byli jistě zmanipulovaní. No, já jsem v Praze viděl několik tisíc lidí, ze kterých většina byla již hodně dospělá, a nemám ani pocit, že by se mnou v tomto ohledu někdo manipuloval, a také nevím, co je „novomajdanovského“ na vyjádření pokojného nesouhlasu se jmenováním trestně stíhaného a zkompromitovaného premiéra a proti ustanovení vlády s podporou komunistů.
A když už jsme u té tolerance budoucí možné vlády poslanci KSČM, tak ti ještě ani nejsou rozhodnuti, jak onu toleranci vyjádří (jestli odejdou ze sálu nebo budou hlasovat „pro“), a jestli ji vůbec vyjádří. Dá se tak očekávat, že handlování a vydírání bude pokračovat, takže pionýři, svazáci, kandidáti i straníci budou moci názorně sledovat, jak se to dělá. My ostatní se jenom utvrdíme v tom, že jakákoli spolupráce s komunisty je cesta do pekel. Miluji mlčenlivé soudruhy, bohužel asi žádné takové neznám.
Na závěr trocha té poezie. Kdyby se třeba v minulosti soudružka Švorcová prezentovala pouze v tomto duchu, bylo by na světě hned příjemněji.
JIŘÍ WOLKER: VĚCI
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto miluji věci
a také miluji celý svět.
