Věřte, nevěřte, jsou lidé, co si jedno z toho, nebo obojí, myslí, případně alespoň něco takového píší. A jsou i tací, pro které je ekonomie náboženstvím a paní Šichtařová panenkou Marií, ke které je třeba se pravidelně modlit.
Jako drtivá většina lidí makroekonomice nerozumím. Nezbývá mi tak nic jiného, než zastávat určitá stanoviska na základě důvěry k lidem, kteří vypadají, že makroekonomice rozumí, a k tomu se snažit řídit i vlastním rozumem, kterýžto bývá poněkud nešťastně nazýván rozumem selským. Tedy zbývalo by mi ještě se tím nezabývat vůbec, ale to bych se stal velmi nepřipraveným na dobu, až u nás zvítězí politika přímé demokracie. To je v podstatě jediný důvod, proč se snažím něco pochopit. Nechci být za úplného debila, až mě někdo vyzve, abych se v referendu vyjádřil k fiskální politice České národní banky.
Apropo, když je řeč o ČNB, jedem z členů bankovní rady se o výše uvedené populární ekonomce nedávno vyjádřil v tom smyslu, že je to husa (tak to přímo neřekl, ale jinak to chápat nešlo), která věci nerozumí a jen se s pomocí příslušných kontroverzních výroků veze na jakési mediální vlně. Co si o tom myslet? Máme nekompetentního člověka v tak důležitém orgánu nebo je třeba na ekonomické názory paní Šichtařové nahlížet jako takovou „populární literaturu“, a ne jako na seriózní pohled odborníka? Říkám si, je to názorový střet odborníků? Je to střet odpovědného bankéře s neodpovědnou publicistkou? Je to střet někoho nezatíženého svou funkcí s někým, kdo musí držet hubu a krok? Co já vím?
Chci být v této věci nezaujatý. Články Markéty Šichtařové mi mnohdy nesedí, ne kvůli jejímu pohledu na ekonomickou problematiku, ale názorově se s ní rozcházím v obecných otázkách, které nepodléhají žádné specifické odbornosti, a které jsou ovlivněny jen všeobecnou informovaností a osobními názory. To je ale čistě můj problém, a já se smažím ho nepřenášet do faktického hodnocení odborné problematiky, ale jde to těžko, protože, jak jsem uvedl výše, nejsem odborník, a vnímání názorů odborníků je také otázkou důvěry.
V žádném případě se ale nedívám nijak skrze prsty na odborníky, kteří se pokoušejí své myšlenky a názory podávat široké veřejnosti dobře pochopitelným a zábavným způsobem, naopak, považuji to za velký kumšt a také za jakýsi test každé myšlenky, který se dá vyjádřit citátem jednoho známého fyzika: „je špatná každá teorie, kterou nedokážu vysvětlit servírce.“ Z tohoto ohledu pro mě není relevantní konfrontovat názory paní Šichtařové s výroky člena bankovní rady, které mohou být (a bylo by docela divné, kdyby nebyly) nějak politicky motivované, ale třeba s názory jiného popularizátora ekonomie, třeba pana Sedláčka.
Na Tomáši Sedláčkovi, pominu-li vzhled, se mi líbí vše, co se mi nelíbí na Markétě Šichtařové. Jsem si toho ale vědom, a tak jsem ve střehu. Když vezmu v úvahu, že oba mohou mít podobné vzdělání, praxi a určitý vizionářský a prognostický náhled na ekonomii a přitom často jiné názory, říkám si, jestli on nebude problém v té disciplíně, kterou se oba dva zabývají? Jestli ekonomie není věda, která si zcela nepatřičně hraje na vědu exaktní, byť není vědou přírodní (nebo do přírodních věd jen skrze matematiku lehce zasahuje), a přitom má podobný charakter jako filosofie.
To přirovnání k filosofii neznamená, že by ekonomie (stejně jako filosofie) byla vědou neplnohodnotnou, nebo dokonce pavědou, jak poněkud lacině uvádím v názvu článku, ale pouze reflektuji tu skutečnost, že ve filosofii mohou dva přemýšliví a vzdělaní lidé dospět k naprosto jiným závěrům a hodnocením a na jejich základě formulovat naprosto rozdílné teorie, rozumí se obě zajímavé a dobré. Ve filosofii se většinou nic moc neděje do té doby (což se bohužel už párkrát stalo), než se někdo splaší a začne nějaké abstraktní úvahy filosofů aplikovat na reálnou společnost. V ekonomii se názory přetavují do reálných a zcela zásadních činů zcela běžně. Asi to nejde jinak, podle nějakého modelu instituce, státy a nadstáty fungovat musí.
Nevýhodou ekonomie je také to, že je neodmyslitelně spojena s politikou (to filosofie taky, ale úplně jinak), a také, což je ještě daleko horší, s etikou. To v praxi znamená, že mnohé, na čem se shodnou i nesmiřitelní vzájemní oponenti, není realizovatelné, protože to je neetické a politicky neprůchodné. A naopak, mnoho konsenzuálních kroků, které jsou všestranně politicky snesitelné, jsou z pohledu ekonomie nesmysly. Abych byl trochu konkrétnější: máme přijmout euro? Názory se různí, ale je to dáno pouze tím, do jaké míry kdo hájí své privátní zájmy, a kdo jak vnímá zájmy politické. Faktem je však to, že jiné než privátní a politické zájmy v podstatě neexistují. Pokud se od nich někdo snaží oprostit, dostává se do role taoistického mnicha žijícího někde v jeskyni nebo hlupáka, který si nevidí na špičku nosu. To platí i pro myšlenky, které zdánlivě vypadají (a byly tak i zhusta prezentovány) jako nadmíru etické, ale prostě nefungují. Všichni víme, o čem je řeč.
Tuto úvahu jsem nezačal psát, abych se pokusil něco dokázat či vyvrátit, čímž se omlouvám těm, čtenářům, kteří se dočetli až sem, a teď čekají, že to nějak rozetnu, vyjádřím se: to ano, to ne, Šichtařovou ne, Sedláčka ano! Nebo něco takového. Nerozetnu. Bohužel ani sobě, tím méně druhým, neporadím, jakým způsobem pracovat s názory ekonomů. Napadá mě jen jedno zcela univerzální pravidlo: neopakovat chyby a nevěřit těm, kdo k tomu nabádají. Tedy nepřiklánět se k tomu, co se neosvědčilo a držet se toho, co bylo prověřeno a funguje, a to i za cenu toho, že to někdy může být zdánlivě v kolizi s onou etikou a hlavně s populistickou politikou, která hledá příliš mnoho kompromisů, které zaobaluje do líbivých lží. Není nic špatného na tom jít, pokud se to zdá být nutné, proti ekonomickým principům z důvodu nějakého principiálního postoje, ale musí to být takto prezentováno.
