Rčení o chování řeznického psa se váže k jisté člověčí neurvalosti. Řezničtí psi prý sloužili jako potah i jako ochránci jatek a stád dobytka a má se za to, že to byli předci dnešních rotvajlerů, se kterými se pojí i tento příběh.
Ve městě Rottweilu měl tradici poměrně zvláštní zvyk. Zatímco v jiných německých městech, stejně jako jinde v Evropě byli k tažení povozů používáni koně, koňům podobní a s koňmi křížení lichokopytníci, případně rohatí (na severu i parohatí) sudokopytníci, tak tady se počali používat k tahu psi. Bylo a je známo, že existují země a oblasti, kde se psi zapřahají do saní a vozíků, ale řeznické povozy nikde jinde psi netahali, jenom v Rottweilu.
Tenhle zvyk prý v Rottweilu zavedl řezník jménem Jürgen Fleischmann. Byl to movitý a vážený občan, majitel jatek, které zásobovaly masem toto město a jeho okolí, a také chovatel dobytka, jenž se pásl po okolních stráních. V té době (těžko říci přesně v které) bylo běžné,že velcí chovatelé měli i svou porážku, a naopak nebylo běžné, aby si zřizovali masny. Lidé, kteří neměli vlastní zdroj masa, jichž bylo ve městech stále více a více, si chodili pro maso přímo na jatka, nebo jim bylo na základě objednávky maso rozváženo, což platilo v prvé řadě pro hostinské.
Fleischmann začínal jako prostý rozvozce masa. Od svého zaměstnavatele, statkáře a majitele jatek každé ráno nafasoval čtyřkolový vozík naplněný masem a seznam zákazníků a vydal se kamenitou cestou do několik kilometrů vzdáleného města. Část nákladu vyložil ve dvou zájezdních hostincích u hlavní silnice a zbytek pak v městských hospodách a u několika zámožných občanů. Měl to od jatek sice stále z kopce, ale přesto si říkal, proč mu starý Grossgrundbesitzer nesvěří koňský povoz. Dokonce si o něj i přišel říct, ale nepochodil. To by se prý ten rozvoz příliš nevyplatil, řekl mu hamižný zaměstnavatel, kdyby měl zaplatit vůz a koně, už dost prý na tom, že musí živit Fleischmanna.
Ten brzká letní rána, kdy musel maso rozvést, než se oteplí, nadával na celé Bádensko-Württembersko, a ještě více klel v mrazivých ránech zimních, kdy mu vozík zapadal do závějí. A právě jednoho takového rána, kdy táhl svůj náklad ve sněhové bouři, našel u zájezdního hostince Berghoff štěně. Bylo promrzlé, hladové, a kdyby zůstalo na tomto místě, zbývalo by mu sotva pár hodin života. Fleischmannovi se ho zželelo, zachumlal ho do kabátu a naložil na vůz. Uřízl mu také pár kousků masa a po práci si ho odnesl do svého pokojíku na jatkách. Nebylo v té době běžné, aby psi sdíleli se svými pány stejnou místnost, to patřilo spíše jen ke zvykům šlechty, která si držela ušlechtilé psy, ale jiné řešení nebylo možné. Stalo se tak, že mladý muž a pes k sobě velmi přilnuli.
Na jatkách nikdy není nouze o kus flaksy, a tak byl Donn, jak Jürgen svého psa podle té osudné bouře pojmenoval (dal mu jméno Schneedonnerwetter, ale zkracoval ho, protože pes býval zmatený, nevěda, zdali ho pán volá, nebo kleje), dobře živený a rostl takřka před očima. Když mu bylo půl roku měl skoro třicet kilo a doprovázel svého pána každý den do města. Nejdříve jen tak kolem vozíku pobíhal, ale jak dospíval počal vozík a svého psovoda i hlídat. Následující zimu, ve které napadlo tolik sněhu, že takovou nadílku nikdo z místních ani nepamatoval, mu pak Donn pravidelně pomáhal vytahovat vozík ze závějí. Jürgen k tomuto účelu ušil psovi takovou zmenšenou repliku koňského chomoutu, kterou mu pak k tahu nasazoval, i když už nebyly žádné závěje, ani jarní rozbahněné cesty.
Fleischmann mohl navždy zůstat chudým námezdním rozvozcem (dnes bychom řekli dealerem, respektive händlerem) masa, kdyby se do něho nezakoukala Grossgrundbesitzerova dcera Hilda (správně Hildegarda). I v tom měl prsty, vlastně tlapky náš praotec rotvajlerů, Hilda se totiž nejdříve zamilovala do Donna. Je však také možné, že to Jürgen zkoušel na Hildu „přes psa“ a ono mu to jako mnohým jiným vyšlo. Bylo však celkem jasné, že vztah statkářovy dcery a čeledína nemá budoucnost. Neměl by, kdyby nezasáhla náhoda v podobě nezvané návštěvy jakýchsi lupičů, kteří se rozhodli Grossgrundbesitzerův statek vykrást. Patrně by se jim to i povedlo, nebýt bdělého a statečného Donna a jeho udatného majitele, kteří lupiče, zbité a pokousané zadrželi a předali úřadům. Tento hrdinský skutek prý obměkčil statkářovo kamenné srdce a ten pak dal mladému páru požehnání a posléze jim předal i firmu.
V této části Bádensko-Württemberska se však traduje i jiná verze závěru oné legendy, a to ta, že dobytkář přistihl svou dceru a podruha v dosti choulostivé situaci na místě zvaném Eschachtal. Když rozlícen na Jürgena napřáhl hůl, zasáhl věrný a ostražitý Donn a starého statkáře rozsápal. Toto násilné úmrtí se sice vyšetřovalo, ale za viníka byl označen toulavý medvěd, nikoho asi nenapadlo, že tak devastující zranění by mohl mít na svědomí pes. Závěr tradované pověsti je stejný, jen s tím rozdílem, že Hildě nebyl statek předán, ale prostě ho jako jediný potomek po otcově smrti zdědila.
Ať to bylo tak či tak, Donnova role byla zcela zásadní a na jeho zásluhy nebylo zapomenuto. Ten pak už nikdy nemusel tahat těžký vozík a po zbytek života se oddával pouze plemenitbě. Jürgen s Hildou totiž správně usoudili, že fyzických kvalit i morálněvolních vlastností jejich psa je třeba využít, a tak po celém okolí hledali a kupovali mohutné feny, které zařazovali do chovu. Nebylo to ani nikterak obtížné, protože v Rottweilu, starobylém posádkovém městě římské říše, žilo mnoho potomků římských válečných psů, což byl patrně i případ Donna. Tak byl založen slavný rod Rottweilerů.
Někteří z rottweilských rotvajlerů prý následně skutečně pomáhali tahat vozíky, ale faktická role metzgerhundů jim vydržela jen velmi krátce, neboť jejich majitelé brzy pochopili, že tahat vozy mohou koně a muly, kdežto takovýchto skvělých psů je na tažnou práci škoda, a tak se z rotvajlerů stali milí, laskaví, jemní a věrní společníci, ale zároveň tvrdí a nesmiřitelní hlídači a ochránci svých pánů, jejich rodin a majetků. Chování řeznických psů je tak vlastní pouze jisté sortě lidí, rozhodně se netýká rotvajlerů.
