Kontroverze spojené s islámem jsou zásadním fenoménem naší doby. Různé průzkumy proto zjišťují společenské nálady a postoje majority vůči muslimům v různých zemích. Výsledky vykazují zajímavé a poněkud paradoxní souvislosti.
Výše uvedená tabulka ukazuje, kolik ve vybraných evropských státech žije občanů vyznávajících islám a jaké procento tvoří muslimové v příslušné populaci. Jsou to poměrně relevantní odhady z různých zdrojů. Poslední sloupec pak vyjadřuje údaj o náladách nemuslimského obyvatelstva v uvedených zemích, což je výsledek průzkumů, které mohou vykazovat určitou chybu a ani definici negativního či pozitivního přístupu k příslušníkům minoritního náboženství nelze exaktně definovat. Určitá rozdílnost výsledků může být ovlivněna i zněním anketní otázky, ale obecně se však různé průzkumy docela dobře shodují.
Prohlédneme-li si přiloženou tabulku je patrný zcela zásadní paradox vyjádřený přímou úměrou: čím větší podíl muslimského obyvatelstva, tím tolerantnější přístup nemuslimské majority. Tomuto principu se vymykají pouze Řecko a Itálie, které se sice neprezentují největším procentem vůči islámu negativně naladěných občanů, ale ona vyšší procenta jsou patrně ovlivněna aktuální situací. Není asi náhodou, že tyto státy jsou nejvíce zasaženy příchodem migrantů z Afriky i Blízkého východu, kterými jsou z velké části muslimové. Je tak docela pochopitelné, že zhruba polovina Řeků a Italů se staví k islámu negativně. Řekové by navíc měli být na základě historických souvislostí učiněnými islamofoby, a přesto jsou tolerantnější, než jsme my, natož pak Slováci. Protiislámské postoje tak vyjadřuje výrazná část společnosti v zemích, které nemají žádný reálný problém s muslimy a jejich populace se v těchto zemích týká spíše již dříve příchozích migrantů asimilovaných ve společnosti a tuzemců, kteří konvertovali k islámu.
Co taková data signalizují? Bylo by snadné říci, že tato skutečnost odráží zaostalý stav společnosti v postkomunistických zemích, strach z neznámého, neschopnost dobře vstřebávat cizí elementy, předsudky a určitý komplex, který nám brání ve větší otevřenosti. Něco na tom jistě bude, ale může zatím být i jistá racionalita a neochota ji ideologicky přebíjet. Takové vysvětlení by však fungovalo, jen kdybychom byli s nositeli muslimského náboženství nějak konfrontováni. Takové konfrontaci však dochází jen skrze média, a to v zásadě jen na základě ojedinělých excesů a mnohdy tendenčně podbarvených zpráv z ciziny. U nás se v tomto smyslu neděje prakticky vůbec nic.
Drtivá většina našinců žádného tuzemského muslima osobně nezná (nebo se jen domýšlí, že je to muslim, když je snědý a prodává kebab), nejsme svědky žádných projevů islámu, a to ani obecně pozitivních, ani negativních. Je to logicky proto, že malé komunity muslimů jsou jen ve velkých městech a v zásadě se nijak neprojevují. I u nás jistě existují radikálně smýšlející jedinci, ale jsou monitorováni a patrně nemohou nebo nechtějí vytvářet nějaké militantní skupiny. Velká část českých muslimů je zcela asimilována, protože to jsou často potomci (či děti potomků) utečenců z bývalé Jugoslávie či Albánie a velkou část z nich tvoří i Turci, kteří jsou mnohdy jen formálními vyznavači islámu a žijí zcela podle běžných evropských norem. Takový a podobný stav je i na Slovensku či v Polsku.
Skutečnost, že islám k nám nepřichází s nedávnou migrační vlnou, by tak měla mít za následek, že budeme my, i naši východní a severní sousedé v klidu. Je možné vyslechnout názor, že prakticky nulový dopad migrace na Českou republiku (Slovensko, Polsko, Pobaltské země atd.) je způsoben právě nedostatkem naší vstřícnosti a empatie k migrantům, tedy že nikdo nechce do země, která je v tomto smyslu nehostinná. Ono to však také souvisí s naší pořád poněkud nižší životní úrovní, ale i přísná kritéria pro přijímání migrantů jistě hrají svoji roli. Zdálo by se tak, že je vše v pořádku. Občané muslimy nechtějí, stát to vnímá a snaží se tomu zabránit, a do takové země tudíž ani muslimové nemigrují a preferují jako cílové státy ty, které mají tradiční muslimskou komunitu, tolerantní obyvatelstvo, a tudíž jsou i vstřícnější.
Mohlo by se také zdát, že takový stav nemá žádné negativní důsledky. Vypadá to, jako by problémy měli jen ti, kteří si je zavinili sami, a to právě svým vstřícným postojem, a ti, co byli a jsou opatrní, je nemají. Jenže postkomunistické státy nejsou žádnými ostrovy, staly se součástí společenství, které se mimo jiné zakládá na určitých hodnotách a principech. Můžeme si stokrát myslet, že náš přístup je ten správný, že je pragmaticky zdůvodnitelný, ale v očích většiny příslušníků západních demokracií vypadáme trochu jako barbaři, kteří nejsou schopni akceptovat skutečnost, že západní svět, jehož součástí chceme být, respektive chceme mít spíše jen jeho životní úroveň, není a už nebude světem jednoho etnika, jedné víry a jedné kultury. Problém proto není nastaven tak, jak to udělat, abychom se zbavili všech cizích elementů a před novými se ochránili, ale pouze v tom, jak s nimi koexistovat v klidu, míru a ve vzájemném respektu.
Je těžko zpochybnitelnou realitou, že aktuální stav a vývoj islámu k oné koexistenci příliš nepřispívá. Konec minulého a začátek tohoto století je ve znamení souběhu mnohých faktorů, které rozhodně nepřispívají k pokojnému soužití muslimů s ostatními náboženstvími. Islámské náboženství v majoritní podobě zamrzlo ve stavu, v jakém se nacházelo křesťanství před osvícenectvím, zcela zásadně ho poznamenal rozpad koloniální sféry a následná komplikovaná cesta k sebeurčení islámských států, ropný byznys, válečné konflikty, bipolární rozdělení světa, rozpad východního bloku, klimatické změny, a s nimi, i s mnohými jinými elementy související migrace. Poslední pomyslnou ranou je pak vzájemná intolerance s okolním světem.
Naše rétorika se v této problematice často nese v duchu: když vy, tak i my. Když vy se budete chovat dobře, my se budeme chovat dobře k vám. Takhle to ovšem nefunguje ani mezi státy a komunitami stejné nebo podobné víry i etnika. Trvalo dost dlouho, než se jakžtakž smířili křesťané mezi sebou (katolíci s protestanty a s východními církvemi). „Muselo“ patrně dojít k holokaustu, aby se majoritní evropská populace srovnala s židy (i s Židy), a to do dnešních dnů mnohde ne zcela, přičemž je poněkud smutnou skutečností, že aktuální pozitivní náhled na Židy a Izrael je často založen na permanentním konfliktu židovského státu s okolním muslimským světem, tedy na principu, kdo je proti muslimům, je náš spojenec a přítel. Vyhlídky tak v tomto kontextu nejsou příliš optimistické.
Není asi zapotřebí vystavovat soužití s muslimy dalším zkouškám tam, kde to není nezbytné, ale v jiném, než globalizovaném světě už asi žít nebudeme. Těžko můžeme očekávat toleranci a smířlivost v místech permanentních ozbrojených konfliktů, těžko můžeme totéž chtít od lidí, kteří jsou přímo zasaženi živelnou migrací nebo konfrontováni s muslimskými radikály někde na pařížských předměstích. Je však možné apelovat, když to hodně zjednoduším, na tatranského baču (na slovenské i polské straně), který živého muslima nikdy neviděl, aby nevěřil všemu, co mu nakukal Marian Kotleba (nebo Jarosław Kaczyński), stejně jako aby můj oblíbený traktorista z Kropáčovy Vrutice zkusil použít kritické myšlení, když poslouchá kázání Tomia Okamury. I takhle malý krůček pro jednoho člověka může být vyšlápnutím z cesty, která nikam nevede.
Zdroje:
Mikuláš Kratochvil: Transnacionální islám v Evropě: „Střet“ kultur a proměna identity
https://cs.wikipedia.org/wiki/Islamofobie
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/evropa-kolik-je-tu-muslimu.A171230_173506_p_zahranici_wag
Bronislav Ostřanský: Stíny minaretů
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/89162/infografika-kde-zije-nejvic-muslimu-v-evrope-a-kde-plati-zakaz-zahalovani.html
https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/evropa-panikari-z-muslimu-ale-kolik-jich-vlastne-je-269779
https://echo24.cz/a/SJGeZ/vyzkum-pocty-muslimu-v-evrope-v-roce-2050-jak-se-zmeni-cesko
