Taková věc se stane asi jen jednou za život a mnohým se to nepřihodí patrně vůbec nikdy. Možná to může připadat někomu skoro nepravděpodobné, ba co dím, až nemožné, ale stalo se to. A stalo se včera odpoledne.
Řeknete si možná: "Už bys to Turnere neměl pít ani ředěný, nebo potom alespoň nechoď na sluníčko. Hitler, jo? Včera a na smíchovském nádraží? I kdyby 30. dubna 1945 nespáchal ve svém bunkru sebevraždu, i kdyby to byl tenkrát jeho dvojník a on utekl do Jižní Ameriky, tak by mu bylo letos 20. dubna 130 let." Někdy mám sice pocit, že čím větší svině, tím delší život a milosrdnější smrt, ale sto třicet je přeci jen trochu moc.
Nebyl to tedy Adolf Hitler in natura, ale pouze jeho kontrfej. Pořád to ale vypadá trochu nepravděpodobně, kde by se vzal na smíchovském nádraží portrét Vůdce, a jak by s ní někdo manipuloval takovým způsobem, že by to Turner schytal do hlavy? Nebudu vás už napínat. Stalo se to v autobusu č. 172, právě ve chvíli, kdy se vůz pražské MHD rozjížděl ze zastávky Lihovar. V ten moment jsem něco říkal Cassiopei, která ležela na plošině určené invalidům (zprvu to vypadalo, že tam žádný invalida není). Cassiope je pes, respektive mladá fenka hovawarta, která má čtyřicet kilo a natolik dlouhé nohy a ocas, že obsáhne prostor jednoho a půl čtverečního metru, k čemuž není většina autobusů uzpůsobena, jediným vhodným místem byla tak plošina pro kočárky a postižené.
Jak jsem ke Cassi promlouval, nevědomky jsem zaujal polohu, kterou doporučují letušky při pádu letadla, a hned jsem si také ověřil, že je ta poloha velmi dobře vymyšlena. Nevím, jestli je praktická, když se váš Boeing 737 MAX řídí do vln Atlantiku, ale já jsem ustál náraz cizího těla se zpevněnou polohou hlavy bez jakýchkoli problémů. Tělo se tak ode mne odrazilo a vrátilo se do své přirozené polohy a já jsem instinktivně hlavu pozvedl. A v tom se to stalo. Hleděl jsem z očí do očí Adolfu Hitlerovi. Byl jako živý, byť to byla pouze vyretušovaná fotografie na tričku mladého muže, který při rozjezdu autobusu ztratil rovnováhu. V tu chvíli se probrala do té doby letargická Cassiope, která si najednou asi vzpomněla, že má v žilách krev desítek generací "Hoff-wártů" (kdo to zkomolil, to ví jen Hitler), a temně zavrčela.
Mladý muž v černých kalhotách, v černých po kolena vysokých botách značky Dr. Martens a v černém tričku s podobiznou svého idolu se beze slova díval naším směrem. Do očí jsem mu neviděl, neboť měl zrcadlovky, ale výraz měl zarputilý. Asi jsem na něho hleděl poněkud déle a poněkud konsternovaněji, než bývá obvyklé, a za to jsem si vysloužil napomenutí: "Něco se ti nelíbí," pronesl ten hoch směrem ke mně?"
Dlouho jsem váhal s odpovědí. Hlavou mi proběhlo, že bych ho z toho trička se svou minimálně třicetikilovou převahou a s nastartovaným psem možná docela rychle svlékl. Nevyhledávám však konflikty, takže jsem nakonec odpověděl spíše empaticky: "Vám je divné, že se dívám na to, co máte na tričku? Tomu nerozumím, vždyť tam ten obrázek máte právě proto, aby se na vás lidi dívali, nebo ne?"
Neřekl nic a otočil se k ženě s malým dítětem, o které jsem teprve teď zjistil, že k němu patří. Měli tašku s odstrkovadlem a "nářadím" na pískoviště. Rodinka na vycházce: Táta, máma, holčička s culíky a Adolf Hitler. Tím, že se ode mno otočil, jsem měl nyní možnost si hocha lépe prohlédnout. Na ohryzku měl vytetovaný "železný kříž", na zátylku vylepané hlavy číslo "88" (kryptogram "Heil Hitler") a na hubených pažích symboly a nápisy, které se mi nepodařilo rozluštit, ale o kterých se dalo předpokládat, k čemu se váží.
Blížili jsme se ke konečné stanici a mě přepadl pocit, že přeci nemohu to individuum nechat jen tak odejít, aby s touto "ozdobou" chodilo dál beztrestně po světě. Mít kečup, hořčici v piksle nebo nějakou barvu, tak ho znectím, ale jelikož to není moje běžná výbava na výlet, tak mi nezbylo nic jiného, než mu to triko rozervat. Už jsem odhodlaný vstal, když v tom vzal do náruče tu holčičku s culíky a dal jí pusu na tvářičku. A bylo po hrdinství.
Seděl jsem na lavičce a čekal na tramvaj. Hlavou se mi honily různé zmatené asociace, jako třeba ta, že mnozí nacističtí pohlaváři byli prý dobří manželé a milující otcové. Napadlo mě taky, jak to, že ho nesebere první policajt, který na něho narazí. Asi falešně jsem se pak opájel představou, že třeba jo, nebo že ho v krámě v tomhle triku neobslouží a v hospodě mu nenalejou.
Tahle historka nemá pointu, snad jenom, kdybyste ho někde potkali a on neměl s sebou rodinku, tak mu to triko, prosím, roztrhejte.
