Ta, která jim propůjčila hlas, však byla a je se všemi zadobře. S Husákem, s Havlem, s Klausem i se Zemanem. Tak působí již několik desítek let vztah Jiřiny Bohdalové k nejvyšším představitelům našeho státu.
Mám Jiřinu Bohdalovou jako herečku moc rád a zcela respektuji i to, že se nějaký umělec zcela distancuje od politiky a tím i od aktuálního režimu ve své zemi. Rozhodně si nemyslím, že každý musí veřejně prosazovat své politické názory, a také své občanské postoje, má-li jaké, si každý může nechat sám pro sebe. Občanská i politická angažovanost nejsou primární lidskou vlastností, a to v kladném ani záporném smyslu, pokud se nastanou principiálně zásadním postojem, který vyvolá nějaká zásadní nutnost se projevit.
Křemílek i Vochomůrka, stejně jako Rákosníček jsou asi politicky neutrální, což se projevuje nejen tím tím, že se ideologické záležitosti ve svém dvourozměrném světě neřeší, ale ani se s politiky nestýkají. To se však o té, která jim propůjčila hlas, úplně říci nedá. Jedna věc je, když umělec zcela ignoruje politiku, a druhou věcí je, když nepřímo aktivně vyjadřuje podporu všem, kteří jsou aktuálně u moci.
Čtyřicet let je dlouhá doba, ale přesto mi vrtá hlavou, jak si nějaký umělec může užívat přízně Gustava Husáka, Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana. Zdůrazňuji „užívat přízně“, ne existovat, hrát a rozdávat radost za jakéhokoli režimu pod vedením jakéhokoli státníka. Jiřina Bohdalová hrála v tomto směru již od osmdesátých let aktivní roli, což neznamená, že si jen jako mnozí jiní splnila určitou úlitbu, kterou mnohý populární umělec absolvuje, aby neměl „zbytečné“ problémy.
Nepřijmout pozvání na Hrad v době normalizace mohlo být problematické, a to zvláště pro toho, kdo si zkomplikoval život účinkováním ve filmu, který záhy skončil na mnoho let v trezoru, ale od roku 1989 asi nikdo žádného umělce nenutil, aby vyjadřoval loajalitu k té či oné politické reprezentaci, stejně jako nikdo nikoho nenutil, aby ji kritizoval. Nevím, jestli někdo mohl získat na základě dobrých vztahů s představiteli státu nějaké výhody, ale lidé jako Bohdalová či Gott to rozhodně nikdy neměli zapotřebí.
Právě v souvislosti s úmrtím Karla Gotta se zamýšlím nad tím, jak se různí lidé vypořádávají s popularitou a slávou, respektive jaksi svou slávu a popularitu budují. Nemám v úmyslu Jiřinu Bohdalovou jakkoli kritizovat, tím spíše ji čehokoli obviňovat, ale veřejně známí lidé vždy slouží jako určitý příklad a vzor pro nás veřejně neznámé a neslavné. To srovnání také vždy naráží na to, že nikdo neví, jak by se zachoval, kdyby byl v kůži té či oné celebrity. Obecně je ale uměním určitým odrazem tohoto světa a jeho protagonisté tento obraz zprostředkovávají. Přemýšlím, co vše mi zprostředkovala Jiřina Bohdalová. Kolik radosti, zábavy a fascinace hereckým mistrovstvím a jaké poučení ze svých osobních postojů.
