Když přijde řeč na listopadové dny roku 1989, chlubívám se, „jak jsem dělal revoluci“. Měl jsem k tomu jistě i ideové pohnutky, ale stejně jako mnohé ostatní mě fascinovala atmosféra, která bořila všemožné zábrany.
Vzpomněl jsem si na jakési jiné aspekty revoluce před časem, při sledování starého francouzského filmu Manželé z roku II. Kdyby člověk neznal realitu, zdálo by se mu, že Velká francouzská revoluce byla velmi zábavnou a romantickou událostí a možná i přeživší účastníci s odstupem let vnímali hrůzné revoluční roky, jako příběh naplněný ideály, vášní a dobrodružstvím, což se patrně s těmi hrůzami úplně nevylučuje.
Podzim roku 1989 se neutopil v krvi jako události ve Francii o dvě stovky let před tím, a dodnes se tak trochu pod fousy směji, když slyším o policejní brutalitě těch dnů. Někdo si možná prožil pár chvil úzkosti a někdo si odnesl i pár modřin, ale je to asi věc nátury, jak to kdo vnímal. Někteří lidé si asi tehdy zažili nejdramatičtější chvíle svého života, a to je vlastně záviděníhodné.
Mně se události tohoto pražského podzimu jeví jako takový romanticko-dobrodružný a trochu i erotický film. Vliv na to jistě má i to, že mi bylo třiadvacet, byl jsem plný ideálů, které se v té době mohly naplno realizovat. Nebyl jsem v tom sám, podobně to prožívali i mnozí jiní a záhy jsem si všiml, že zvláště dívek se často zmocňovaly úplně euforické stavy.
S jednou slečnou jsem vyrazil ještě před osudovými dny na jednu z mnoha dílčích demonstrací a ještě dříve, než jsme se mohli začít učit správně demonstrovat, jsme se učili správně prchat. Křivolakými uličkami Starého města to šlo docela dobře, a nakonec jsme se schovali v jakémsi průjezdu, kde se ke mně ta dívenka v obavách silně tiskla, a já si říkal, že tahle revoluce bude báječná bez ohledu na to, jak dopadne.
Tedy přesně takhle jsem si to asi neříkal, protože v té době nebylo ještě jasné, jestli nějaká revoluce vůbec bude. Spíš to vypadalo, že nás časem pochytají a vyloučí ze škol. O pár týdnů později, kdy demonstrace dospěly k těm skutečně masovým protestům, to už nikdo neřešil a v prosinci se toho už nikdo ani nebál.
Dívka z průchodu už se mnou na další demonstraci nešla, rodiče, kterým se patrně svěřila, jí to zatrhli. Usoudil jsem, že kdo nemůže provést revoluci ve své rodině, tak někde jinde taky ne, a nechal jsem se naverbovat do jakéhosi studentského tiskového střediska. Obsahovou stránku tiskovin měli již pevně v ruce studenti filozofické fakulty, kteří také neustále odborně diskutovali a přeli se mezi sebou i s kýmkoli jiným o tom, jak pojmout tyto historické změny ideově. Názory oscilovaly od Marxe a Che Guevary po Patočku a já se cítil jako budoucí biochemik poněkud hendikepován. Měl jsem však zdravé, zátěži na hřbetě uvyklé tělo, takže jsem v krosně roznášel tiskoviny a posléze i kdeco jiného od jedné buňky ke druhé. To už bylo v době, kdy se neustále pořádaly různé mítinky, na kterých se tu a tam objevovali lidé, které jsem pak dlouhá léta sledoval v televizi, a o kterých jsem si říkal, jestli to jsou opravdu ti samí z toho začouzeného sálu, se kterými jsem popíjel z papírových kalíšků rum. Byli si postupem času nějak čím dál tím méně podobní
Mnohé dívky vydržely donekonečna konsternovaně naslouchat ideologickým přednáškám revolucionářů, jiné to však brzy přestalo bavit a přimkly se k nám, dělníkům revoluce. Jedna se ke mně přimkla natolik pevně, že když už byla zrušena vedoucí úloha komunistické strany, tak ona byla stále ještě přimknuta. Pak náhle zmizela a sotva jsem to stačil zpozorovat, držela se mnou stávkovou pohotovost jiná dívka. Mluvilo se o Havlovi na Hradě, o svobodných volbách a ona tu stávkovou pohotovost stále držela.
V té době to v zákulisí různých mítinků, schůzí a výborů občas vypadalo jako ve vykřičeném domě. Sled událostí byl hektický, nebyl čas na romantická dostaveníčka a doba si žádala činy. Jeden můj revoluční druh měl v každé centrále jednu obdivovatelku a ve slabé chvilce se mi svěřil, že netušil, jaká to ta revoluce bude fuška.
Říkal jsem si, těžko s odstupem let soudit, jestli s uspokojením nebo s obavou, že tato dívka se mnou vydrží až do úplného vítězství demokracie u nás. To jsem ještě netušil, že by pro naplnění tohoto časového intervalu se mnou musela zůstat dodnes, ale nestalo se tak, s pláčem mi jednoho večera po skončení zasedání jakési studentské komise sdělila, že se za týden vdává. Revoluce pro ni byla zjevně lékem na její dosavadní konformní život.
Euforie, o které se nejdříve mínilo, že v lidech není, potom, že jí není dost a nakonec, že nám vydrží navěky, přeci jenom začala polevovat, politiku převzali staronoví a posléze noví politikové a lidé začali opět pracovat a studenti studovat. Další dívka se hned nepřimkla a já jsem jí musel dlouhou dobu rafinovaně dobývat. Revoluce skončila, a tak už na to byl čas, a já si pak dlouho dával pozor, aby se neodpoutávala. To, že se to stejně stalo, je už jiná kapitola. Stalo se toho potom konečně mnoho, co nikdo neočekával a skoro nikdo nechtěl.
Ne, že by následující roky byly nezajímavé nebo nedůležité, udály se významné věci mém životě i v životě našeho státu, ale revoluce byla jenom tato a byla to krásná revoluce. Ale to pamětníci prý říkali i o té ruské v listopadu 1917. Takže jinak: revoluce mohou být asi skutečně krásné pro ty, kteří je ve zdraví přežijí a mohou po letech podat svědectví, za které se nemusí stydět. Nebo jen trošinku...
