Po koronaviru se počíná světem šířit jako odplata za rasový a koloniální útlak sochoborectví. V Belgii padají sochy krále Leopolda II., v Británii Churchilla a osobností s nimiž jsou spojené projevy rasového a koloniálního útlaku.
Sochami to asi nekončí, možná pouze začíná. Budeme patrně i nadále svědky projevů, které odstartovaly události v americkém Minneapolisu. Budeme ovšem také konfrontováni s názory „moudrých a umírněných“, kteří budou deklarovat, že: „Tohle už je přeci moc!“
Realita je asi jasná: zapálené auto, zničená památka a personální rošáda nic nevyřeší, jen prohloubí napětí ve společnosti a možná také probudí extrémisty na obou stranách. Zrovna sochy jsou však v prvé řadě symbol a není vůbec zbytečné se ptát, co vlastně symbolizují.
Když se odstraňoval „Koněv“ někteří odpůrci tohoto aktu poukazovaly na to, že sochy Churchilla stále stojí, a přitom i jeho osoba je spojena nejen s porážkou hitlerovského Německa, ale i s ostudným válčením Británie v Africe, které se dá také nazývat genocidou a mělo charakter rasově motivovaných zvěrstev.
Možná bych i sám chtěl psát o nějakém promlčení století starých událostí, ale pokud žijeme ve společnosti, která si chce velmi sugestivně sto let staré události neustále připomínat, tak si asi musí připomínat všechny a ke všem se také nějak postavit.
Kdybych se rozhodl psát o zbytečnosti pravidelné lidické tryzny, jako že jsem takové nutkání měl, byl bych mnohými obrazně ukamenován. Jak se ovšem potom srovnat se zvěrstvy Britů a jiných kolonialistů v Africe, které si nevyžádali stovky obětí, ale desítky milionů ztýraných, zmučených a naprosto nesmyslně pobitých domorodců.
Já nevím, jestli se britské děti učí o Siru Winstonu Churchillovi jen jako zachránci Británie před Hitlerem, nebo se otevřeně zmiňuje i jeho role v Búrské válce a posléze jako ministra kolonií, což je spojeno s naprosto ostudnými událostmi moderních britských dějin.
To samé se dá říci o belgickém králi Leopoldovi II. a o mnohých jiných osobnostech, na které jsme měli tendenci hledět spíše pozitivně nebo emočně nezaujatě a neviděli jsme v nich žádné Hitlery a Staliny. Možná si však neškodí uvědomit, že rozdíl mezi Napoleonem a Hitlerem je jen jiná národnost a něco málo přes sto let v datu narození.
Nevím, jak mám reagovat na aktuální společenský fenomén „napravování historie“ pomocí likvidace soch a památníků. V případě některých soch mi přijde, že byly zbytečně postaveny a nyní jsou zbytečně bourány, u jiných je asi dobré se zamyslet, co ve své době symbolizovaly a jestli to samé symbolizují i dnes.
Podstata věci je však asi někde jinde. Současné protesty mají často spontánní a emocionální charakter, ale pravdivý a vyvážený pohled do historie by měl být naopak velmi uvážlivým počinem. V tomto směru se domnívám, že mnoho lidí se lépe vyrovná se zničením historické památky než s pravdou o skutečné historii vlastního národa a státu.
