Byly doby, kdy cokoli negativního o Havlovi bylo vnímáno skoro jako rouhání.Postupně se však značka „Havel“ stala symbolem naivity, nedostatku pragmatičnosti a také relativizace všeho. Je to patrné i z reakcí na stejnojmenný film.
Film Havel jsem poprvé viděl až včera, tedy patrně v době, kdy ho už viděli skoro všichni, což patrně svědčí o nedostatku mého nadšení shlédnout hned každou veřejně diskutovanou filmovou novinku, ale tato skutečnost mi umožnila sledovat film pod vlivem několika recenzí, a to jak od profesionálů, tak i lajků. Těžko říci, jestli je to užitečné či nikoli, ale mě to v tomto případě užitečné docela připadalo.Menší skupina recenzentů jako by chtěla sledovat oslavu této osobnosti a ta větší její odhalení a také odhalení toho, jak to „opravdu“ bylo. Ti všichni museli být zklamáni a já jsem s tímto očekáváním do kina nešel.
Ještě před zhlédnutím filmu mi přišlo poměrně divné, co rozebírají ona negativní hodnocení, kterých jsem zaregistroval výrazně více než těch pozitivních. Nikdo sice nezkritizoval herecké výkony, což se nedivím, protože i mně přišly velmi přesvědčivé, téměř nikdo nehaní profesionalitu tvůrců z hlediska dialogů, scén, výstavby děje epizod a různých technických marginálií. Naopak téměř veškeré kritické komentáře se zabývají tím (některé pouze tím), jak je ve filmu Havel prezentován. Jinými slovy, co je z jeho života ve filmu představeno a jak, a co tam naopak není.
Zpracovat v hrané podobě komplexně a realisticky něčí život (byť jen dospělost) znamená vytvořit dlouhý seriál a stejně se najdou tací, kterým tam bude mnohé chybět. Taková metodika je vhodná spíše jen pro dlouhý dokumentární film, ve kterém budou mimo jiné vystupovat se svými komentáři různě zainteresovaní lidé mající k tématu co říci. V případě takovéhoto snímku je však nepatřičné nahlížet na něj jako na rekonstrukci životního příběhu či snad dokonce jako na pravdivou výpověď. Vždy je naopak třeba vnímat film jako film, tedy jako určitou iluzi.
Autorům hraného celovečerního filmu obyčejně nezbývá nic jiného, než se zaměřit na nějaký krátký úsek života příslušné osobnosti či na nějakou důležitou epizodu, nebo vzít na zřetel jistý aspekt hlavního hrdiny a doby a ty pak použít v různých situacích jeho života. Touto cestou se vydali tvůrci tohoto filmu a mně to přišlo jako docela dobrý nápad. Ve své podstatě tak tento film není ničím jiným než určitou sondou do charakteru Václava Havla, a to v kontextu s absurditami příslušné doby. Nic jiného ve filmu není a nic jiného tam není třeba hledat a následně se pak zlobit, že to nebylo nalezeno.
Film Havel rozhodně není patetickou oslavou hrdiny-mučedníka, prezentací filozofa ani genezí budoucího velkého státníka, není to ovšem ani zpodobnění jen nějakého prominentního chlapečka, který se stal z nudy revolucionářem, stejně jako se ze stejných pohnutek stal dramatikem a bohémem. Film naopak nastiňuje, jak určité specifické rysy Havlovy osobnosti ovlivnily jeho soukromý život, ale také jeho pozdější historickou úlohu. To považuji za zajímavé, originální a také přesvědčivé bez ohledu na to, je-li každý detail historicky věrný, což je mimochodem ve většině případů prakticky neověřitelné.
Ve své podstatě je celý film představením boje jednoho člověka se sebou samým. Boj mezi Havlem ochotným dělat kompromisy, aby měl vše, aby mohl být vším, čím být chce, s Havlem, který jiné kompromisy dělat nechce a dost možná jich vůbec není schopen. Takto vyznívající motto zazní už v počátku filmu, kdy Havel zahraničnímu novináři říká, že to, co v cizině u něho považují za odvahu, je vlastně strach. Strach nežít marný život v šedi. Myslím si, že tvůrci dobře vystihli skutečnost, že hrdiny a významnými osobnostmi se mnozí nestávají z nějaké touhy změnit svět, ale naopak se svých privátních a obecně malicherných pohnutek, které nastartují proces, díky kterému je posléze svět měněn.
V tomto smyslu mi přijde film Havel „použitelný“ i pro diváka, který dobře nezná historické reálie (nebo je třeba v případě cizince nezná vůbec), nic neví o reálných osobnostech ve filmu vystupujících a také pro člověka, který nemá vyhraněný názor na Havla ani na dobu před a po roce 1989. V tomto ohledu považuji tento film za univerzální a nepoplatný dřívějším či současným majoritním náhledům. Pokud jste si dosud na jeho shlédnutí nenašli čas, nebo pokud vás jeho kritika odradila, běžte na něj. Myslím si, že z hlediska angažovanosti film nemůže nadchnout ani zklamat „havlisty“ ani „antihavlisty“ a potěšit může všechny ty, kteří mají rádi dobrý biják.
