Jiné blechy to ze hřbetů svých vlastních psů komentují a přisazují si, která z těch blech má na svého psa větší historické právo zajištěné tím, že jistý dávný psovod se onehdy vyjádřil, které blechy jsou ty vyvolené, a které ne.
Začíná to jako bajka, a jako každá bajka i tato vznikla na základě toho, že bajkář (to není ten, co řídí nějaký dvoukolák) si všiml zcela konkrétního neřádstva, které mu však přišlo natolik typické, že se na něho rozhodl upozornit skrze zvířátka, aby to mohlo vyznít co možná nejuniverzálněji.
Stalo se to hned, jak se na základě evoluce z blechám podobných savých potvor moderní blechy vyvinuly, nebo když blechy kdosi stvořil k obrazu svému, to je docela jedno, na každý pád si všechny ty blechy počaly uvědomovat fatální důležitost svého hostitele. Psů sice bylo hodně, blech naopak málo, ale přesto se zdálo, že někteří psi jsou k sání vhodnější. Někdy to možná ani úplně tak nebylo, ale začala se uplatňovat jakási bleší prestiž založená na tom, že vztah příslušné komunity blech a psa má až mystický charakter.
Časem se blechy začaly od jiných blech různě odlišovat a tím i rozdělovat, ale také na základě společných zájmů spojovat, přestože se nikdy nestaly ničím jiným než jen blechami. Počaly si také nárokovat různá místa na společných psech. Těm je zjevně zcela lhostejné, do jakého klanu blešky patří a k jakému blešímu vyznání se hlásí. Podstatný zůstal fakt, že všechny koušou a sají krev a že také existuje jakési limitní množství blech, které může každý pes pojmout bez toho, aby nebyl vysán a neudrbal se.
Všichni sice vědí, že vysátý a udrbaný pes je pro všechny blechy zcela bezcenný, ale ono vlastně už o psa vůbec nejde, jde o tu bleší čest a také o to, co na to jiné blechy. Ty se předhání v tom, která se bude více a hlasitěji angažovat v bleší problematice, která by svou malicherností neměla přesáhnout hranice odlehlého dvorku. Z nějakých důvodů je však tento dvorek stále v centru zájmu. Je to asi proto, že bleší cirkus se jen tak neomrzí.
