Říká se Ludvík XVI., Tomáš Akvinský, Kryštof Kolumbus, Mikuláš Koperník, Richard Lví srdce či Alžběta II., tak proč ne Jiří Washington, Jakub Casanova, Karel Chaplin nebo Jan Karel I. No a jak je to s tím Charlesem alias Karlem?
Zajímavost češtiny spočívá mimo jiné v její neuvěřitelné pestrosti, složitosti a tím i jisté výjimečnosti. Nejen, že se na našem jazyce podepsala a stále podepisuje plejáda jazykovědců, ale k její mnohotvárnosti může přispět asi i každý z nás.
Vznesete-li dotaz na Jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český AV ČR, řeknou vám tam „olivovci“ (on už doktor Oliva ten Ústav nevede, ale pro mě jako by tam pořád byl), že na to vlastně neexistuje žádné pravidlo. Prostě se to říká tak, jak se to vžije. Fajn, ale jak se mohlo přes noc vžít označení britského panovníka Karel II., když to byl před smrtí své matky princ Charles, a ne Karel? A proč jsme ze všech těch počeštěných panovníků, Ludvíků, Kateřin, Karlů a Alžbět vyňali třeba Juana Carlose I., kterému nikdo neříká Jan Karel I.? Bůh ví.
Aby toho nebylo málo tak podobné zmatky panují i v přechylování ženských příjmení. Říkáme Sofia Lorenová, ale nikoli (skoro to nejde vyslovit) Gina Lollobrigidiová. Vžila se Barbra Streisandová (té říkáme i familiárně Barbara), ale té Sharon (myslím tu, jak tak roztomile přehazovala nožku přes nožku) říkáme natvrdo Stone. A netýká se to jen cizinek, z Voříškovic Terezky je Ramba, byť ten její asi není legendární Rambo, a existuje prý (říkali to na Primě, tak to musí být pravda) i jakási Ghek Kubařová (kdyby měla ségru Čhuk, mohly spolu utvořit obdobu kdysi legendárního dua; pro mladší ročníky: byl to Čuk a Gek.)
Rukověť již zmíněného ÚJČ praví to, co všichni chápeme, tedy že koncovky ženských jmen mají v českém jazyce smysl. Rozeznáme v textu chlapečka od holčičky (když se řekne Smetana, jeden hned neví, jestli se jedná o tu celebritu skladatelskou nebo televizní) a má to význam i pro pochopení logiky věty. Když Ghek nebo Ramba navštívila Smetana (nepřechýlená jména se neskloňují) není úplně jasné, kdo koho vlastně navštívil. Ne snad, že by mě to moc trápilo, ale jen tak pro pořádek…
Někdo by mohl namítnout, že přechylováním se dopouštíme jakéhosi zneuctění příslušného jedince nebo v případě panovníků a jiných celebrit i národa. Asi to tak nebude. Ve světě je například zcela běžné rušení diakritiky českých jmen a jejich různá komolení, což se naopak u nás většinou neděje. Navíc v některých jazycích se jazykově odlišuje maskulinum a femininum, čímž jsou v nich česká jména také upravována.
Pokud jste do této chvíle čekali na nějakou pointu, tak vám musím sdělit, že jste čekali marně. Zamyslel jsem se nad touto v zásadě docela nedůležitou záležitostí, když jsem si přehrával jeden monolog Jana Wericha, ve kterém se zmiňuje o Karlu Chaplinovi, z kterého je patrné, jak se v čase ono zmíněné používání vlastních jmen mění. A nakonec mě, byť to není to samé (a je to už úplně nedůležité), napadlo, jak kdo čte jméno autora tohoto článku.
