Na citát George Orwella, jenž je součástí názvu článku, jsem si vzpomněl v souvislosti s vyjádřeními na adresu BIS, která upozornila, že ideologický boj nepřátelských režimů a jejich přisluhovačů se vede i skrze školní osnovy.
Upřímně řečeno, ony by ty nepřátelské mocnosti byly hloupé, kdyby se o nic takového nepokoušely. Zkreslování historie, relativizování chyb i zločinů minulých režimů je naprosto běžnou součástí propagandy těch států, které prakticky navázaly na své předchozí zločinné režimy. Rusko a Čína jsou toho ukázkovými příklady. Rusové oslavují VŘSR a její pokračování v podobě hrůz stalinismu, Stalin pak není paradoxně chápán jako masový vrah, který si nikterak nezadal s Hitlerem a historické reálie 2. světové války, pro tehdejší Sovětský svaz ne vždy lichotivé, stále válcuje kult "pabědy" (vítězství), stejně jako je poválečné budování komunismu jakýmsi nereálným snem o zemi "kde zítra znamená již včera". Řekl bych, že ani současný čínský komunistický režim se nikterak nedistancoval od hrůz maoismu a a čínské kulturní revoluce.
Ale proč chodit pro příklady kamsi do Asie. Stačí si poslechnout naše komunisty, jak hodnotí poválečné události, únorový převrat, zločiny padesátých let, sovětskou okupaci a změnu režimu v roce 1989. Přečtěme si jejich komentáře k výročí upálení Jana Palacha, nebo to, jak komentují o dvacet let mladší události související "Palachovým výročím". Chce to dobrý žaludek. A opravdu si myslíme, že tito lidé, ať už jsou to přisluhovači cizích režimů, nebo jen v bludech žijící bolševici, nemají vůbec žádný vliv na to, co se učí děti ve školách?
Neumím posoudit, do jaké míry se mohou takové názory do výuky dostat a jak často se to děje, ale je jisté, že takové snahy tu jsou, a proto i nebezpečí je zcela reálné. Záměrně používám slovo "nebezpečí", protože pokud je nějaký ideologický boj opravdu účinný, je to ten, který ovlivňuje názory nastupujících generací. Pokud třeba nebude mít dnešní mladý člověk, který předlistopadovou éru nezažil, spojen komunistický režim s jeho zločiny, nebude mu patrně vadit šíření této ideologie současnými komunisty a nebude ani kritický k režimům, které se komunismu nezřekly.
Z těchto důvodů nelze dějiny vyučovat jen jako sled faktických událostí a dějů, které se prostě staly, a nehodnotit je. Znalost dějin ve své podstatě ztrácí význam, pokud nám neslouží jako zdroj poučení a pochopení toho, co se dělo nedávno, a co se děje dnes. Proto je třeba dějiny vysvětlovat, a to i určitým morálním akcentem, který pochopitelně slábne, jak zpětně věky postupujeme. Historii je na jedné straně třeba sledovat fokusem oné doby, na druhé straně, jak jsem již zmínil, je živá ve svém vztahu k současnosti.
Platí to především pro naše novodobé dějiny, ale moji vrstevníci (tím spíše starší ročníky) si jistě vzpomenou na výklad "husitského revolučního hnutí" (takhle idiotsky se tato kapitola našich dějin nazývala). I více jak půl tisíciletí staré události byli schopni komunističtí manipulátoři zakomponovat do ideologických blábolů spojených s poválečným budováním socialismu. Z Husa byl náhle revolucionář -ideolog, z Žižky revolucionář - praktik a ze Zikmunda imperialista...
O tom jak pokrouceně bylo prezentováno období první republiky, ve kterém byla naše země vzorem demokracie i ekonomické vyspělosti, není snad ani třeba psát. Je naprosto správné poukazovat na chyby i všemožná negativa tehdejšího režimu, ale je třeba mít vždy na zřeteli výše uvedené. Není nutné glorifikovat T. G. Masaryka, nicméně zpochybňovat jeho pozitivní historický význam, stejně jako kvality jeho osobnosti, je zcela absurdní.
Kamenem úrazu je, co se školní látky týče, jistě období od únorového převratu po sovětskou okupaci, období normalizace, zvláště pak posledních třicet polistopadových let. Je určitým paradoxem, že nejhůře se vysvětluje a hodnotí historie, kterou jsme si sami prožili. Je třeba značné obezřetnosti všude tam, kde se historie prolíná se současností, a kde je aktuální dění pokračováním nedávný událostí, a to často s totožnými osobami. Opět platí, že není třeba hodnotit každý detail, ale je absurdní zpochybňovat nebo relativizovat třeba obecné pozitivum změny režimu v roce 1989, a to prakticky ve všech ohledech. Obecně pozitivně lze hodnotit i rozdělení republiky, přestože se mnohým z nás (mě nevyjímaje) samotný fakt rozdělení nelíbil. Je třeba vyzdvihnou, že to byl rozchod pokojný, civilizovaný a nikoho vážně nepoškodil.
Když se na závěr vrátím k názvu článku, musím konstatovat, že příliš nerozumím hysterickým reakcím na pouhé upozornění instituce, která má v popisu práce dohlížet na všemožná nebezpečí, která ohrožují náš stát. Pokud si někdo myslí, že ideologický boj nepřátelských režimů, nás nikterak neohrožuje, krutě se mýlí.
