Politikové se dělí na ty, kteří závistivě civí, jak se lze zviditelnit zásadovostí, a na ty, co mají strach o svoje kšefty s Čínou.Jiným kritikům asi zůstalo v hlavě totalitní myšlení, či jsou to jenom obyčejní „přizdivyměšovači"?
Pochopitelně trochu zjednodušuji, a možná také urážím lidi, kteří se necítí být těmi přizdi*****(pro to trefné slovo, které si snadno domyslíte, se těžko hledá synonymum), a mají skutečný a racionální strach, že nám tato velmoc může uškodit ekonomicky a třeba i nějak jinak. Nedokážu odhadnout, kolik našich občanů je přímo a nepřímo existenčně závislých na obchodu s ČLR, ale nemyslím si, že Čína ohrozí svůj byznys a pokud by na nás krátkodobě uvalila nějaké sankce, řekl bych, že drobné nepříjemnosti za ten projev vzdoru rozhodně stojí. Konečně Čína možná potřebuje Evropu více než Evropa Čínu.
Pro ty politiky i řadové občany, kteří upřímně sympatizují s totalitním čínským režimem, nemám mnoho pochopení, pohrdám jimi, případně vůči nim cítím určitou lítost. Daleko více mě však dráždí ona tradiční česká předpos****** nutící nás být loajální a poslušní, a to i tehdy není-li to nutné. Podrobujeme se s pocitem – co kdyby se nám to nějak vymstilo (nebo jsme na tom něco trhli) – rádi a snadno, volíme opatrná řešení a kompromisy tam, kde bychom měli být zásadoví. Tento přístup nás provází celou naší historií. Posléze takových postojů často litujeme, někdy se i stydíme, stavíme pomníky těm mála z nás, kteří si zachovali svou tvář, abychom následně opět selhali.
Na rozdíl od jiných událostí není náš loajální přístup k nedemokratickým režimům a jejich lumpárnám ničím fatálním, je to však jasný signál, že pokud staneme před nějakou zásadní volbou, opět se projevíme jako zbabělci a vyčůránci, a ne jako hrdý národ. Svoji hrdost jsme naopak vždy schopni hrdinně proklamovat tam a tím směrem, ze kterého nám nehrozí žádné nebezpečí. Například orgány Evropské unie jsou tak liberální a splachovací, že i lži, pomluvy a urážky z úst představitelů našeho státu na vrub unijních orgánů a jejich členů chápou jako legitimní názor oponentů.
Různí naši „myslitelé“ považující se za výsostné demokraty zakládají instituty, ve kterých na základě „vědeckého“ bádání zjišťují, že Evropě hrozí jakási marxizace. Možná bych jim i věřil, kdyby ovšem jejich prvotní deklarací bylo zcela zásadní vymezení se k totalitním a nedemokratickým režimům ve světě či jevům, které u nás a v našem bezprostředním okolí nástupem nové totality zavání. Pak bych jim zatleskal i za kritiku EU, která konstruktivně kritický náhled a následnou restrukturalizaci potřebuje jak prase drbání.
Od všech těchto moudrých, racionálně a demokraticky smýšlejících osobností bych očekával, že pokud Vystrčilovu návštěvu nepodpoří, budou alespoň taktně mlčet. Nepolitikové pak by se dle mého soudu měli před vyjádřením svého ortelu zamyslet nejdříve sami nad sebou, a to v tom smyslu, kým jsou, jaké zastávají hodnoty a co všechno jsou schopni vyměnit za pocit bezpečí, klidu a život bez komplikací a problémů. Mohou si při této příležitosti vzpomenout na své loajální předky či sami na sebe v dobách, kdy měli šanci neztratit tvář.
