Díky působení na blogu o tom začnete pochybovat. Je však potvrzeno, že jsou! Jednoho takového jsem včera potkal. Na základě toho přehodnocuji svá dřívější vyjádření o tom, že bych seniorům odebral všechny benefity i volební právo.
Bylo opravdu horko, naše fenečky se při dlouho odkládané podvečerní procházce ploužily jak mátohy. Zvláště ta velká, černá a chlupatá kopírovala stíny stromů a budov, které se dloužily v zapadající žhavé kouli. Úmorné vedro počalo být viditelné už i na okolní vegetaci, přestože pršelo docela nedávno. Keře a zvláště mladé, nedávno vysazené stromky nemají mediteránní původ ani tréning, takže téměř čtyřicetistupňová vedra snáší špatně. Ti, co je s velkou pompou za účasti televizních kamer vysazovali (symbolicky se šťourali lopatičkami v zemi v permanentním ohrožení, že si s nimi ublíží) už asi získali pocit, že vysazením stromků to celé končí, takže asi ani profesionály ze "specializovaných firem" nenapadlo, že je nutné v horkém létě mladé stromky zalévat. Možná, že je to i napadlo, ale nestíhají ani kosit trávníky, natož pak kropit.
Chodím kolem těch osychajících stromů a říkám si, jaká je to škoda je nechat zahynout. Je pozoruhodné, že mě vůbec nenapadne, abych doma natočil pár kyblíků vody a zalil je sám, přestože nemám při venčení psů nic na práci a nejsem na tom ani fyzicky tak špatně, abych se s několika vědry neotočil. Kdyby to byly moje stromky a keře, patrně bych si i ráno přivstal, abych je zalil dříve, než začne slunce pálit a kapičky vody získají spalující efekt lupy a z vlhké hlíny se voda vypaří dříve, než se vsákne. Včera v podvečer jsem venčil holčičky sám, protože moje paní šla zalít kytičky na hřbitov, aby to, co pracně vysázela, nepřišlo vniveč. Neváhala v tom úmorném vedru absolvovat cestu na vinohradský hřbitov tam a zpět autobusem a pendl s konvičkou mezi hrobem svých rodičů a pumpou.
Když se tedy tak vracím kolem těch zubožených stromků a keřů propocený zpět domů, spatřím náhle starému může s omšelou taškou na kolečkách, jak postupně bere z vozíku plastové lahve s vodou a stromky zalévá. Je to hodně starý muž, špatně chodí a ruce, ve kterých musí chvíli držet lahev v horizontální poloze, se mu chvějí. Má však v obličeji spokojený výraz, a když se na něj chvíli přihlouple dívám, otočí se a vlídně se na mě usměje. Neřekne: "Co čumíš mladej, vem si flašku a zalejvej," ale jen si v klidu dojde pro novou a pak popojede k dalšímu stromku. Je mi tak hanba, že vůbec nemám sílu se ho zeptat, jestli nepotřebuje pomoci.
Dal jsem si předsevzetí, že dnes ráno vyrazím na procházku s kyblíky, pochopitelně jsem si na své včerejší předsevzetí vzpomněl, až když jsem opět míjel ono místo a opět spatřil stejného stařečka. Opět jsem beze slova zdrhnul zostuzen navíc ještě tím, že jsem si nesplnil své předsevzetí. Tak zítra, zítra na to fakt nezapomenu! Říkám si, že tomuhle důchodci bych přiznal tolik benefitů a příspěvků k důchodu, že by si za to mohl koupit kropicí vůz, ten by však možná peníze dal vnoučatům a stromky dál zaléval vodou z lahví, které si doveze ve starém nákupním vozíku. Lidi nejde vždy selektivně odměňovat, stejně jako je nelze vždy selektivně soudit, ale tomu starému pánovi bych jistě neodepíral volební právo, protože ten z podstaty věci nemůže volit špatně.
