K tomu článku mě onehdy inspiroval článek jedné blogerky, která se kvůli nebezpečí teroristického útoku bojí jezdit metrem. A pak se mi toto téma nějak spojilo s vyjádřeními různých expertů na bezpečnostní problematiku.
Pro experty na bezpečnostní problematiku jsou teroristické činy chlebem vezdejším. Televizní a rozhlasové stanice takovýmto událostem věnují pochopitelně mnoho prostoru (možná více, než je rozumné, ale to nemíním hodnotit), který mezi jednotlivými reportážemi, vyplňují moudra různých „expertů“. Ty uvozovky tam možná nemusely být, protože se k tématu vyjadřují i skuteční experti, jako jsou třeba bývalí ředitelé tajných služeb. V tomto ohledu si všimněte, jak jsou jejich vystoupení často „nudná“. Tito lidé, protože problematice rozumí, nechtějí dělat žádné ukvapené závěry ohledně vývoje situace, činnosti teroristů i bezpečnostních sborů. Obyčejně říkají: uvidíme, je mnoho možných variant. Pak nějakou řeknou, aby jejich vystoupení mělo vůbec nějaký smysl a oni si zasloužili svůj honorář. Mnohem zábavnější jsou příspěvky experta, který studoval terorismus na katedře sociálních věd nějaké university a tamtéž ho vyučuje. Tento autor knihy Terorismus včera, dnes a zítra (to fabuluji) vysype z rukávu historii terorismu a také nějaké pikantní, s aktuální situací nikterak nesouvisející příběhy. Všechno ví, všechno zná a na všechno má odpověď.
Onehdy jsem viděl rozhovor s expertem na střelbu a sebeobranu. Neměl jsem pochybnost, že je skutečným expertem na střelbu a sebeobranu a neměl jsem ani pocit, že by byl hloupý a jakkoli neschopný o tomto hovořit a toto vyučovat. Problém byl však v tom, že problematika, která ovlivnila toto téma v tomto pořadu, se ve své podstatě netýkala ani střelby ani jiné sebeobrany v rovině praktické, ale v rovině právní, mravní a společenské. Podle toho i pořad vypadal. Tam, kde byla řeč o oné úzké specializaci instruktora, probíhalo vše vcelku normálně. Možná má někdo jiné názory, ale to je v pořádku. Tam kde se začalo diskutovat o problematice obecně, stávala se z toho agitace pro přihlášení se do kurzu sebeobrany, kurzu střelby a zmíněný expert vypadal, že bere provize od zbrojařských firem a obchodníků se zbraněmi.
Některé jeho obecné soudy pak působily nejen podivně, ale docela hloupě. Kdo prohlásí, cituji: „stát vás před teroristy neochrání, ale zbraň ano,“ má podle mého názoru před sebou ještě dlouhou cestu, než se bude moci odpovědně veřejně vyjadřovat k nějaké obecné problematice. Z toho vystoupení vyzníval apel, že občan musí být na teroristický útok připraven, tedy ozbrojen a ve střehu, což je blábol hodný zelených mozků z dob Alexeje Čepičky. Napadá mě v této souvislosti příměr: „medicína vám se zánětem slepého střeva nepomůže, kupte si skalpel, a až se vám slepé střevo zanítí, vyřízněte si ho sami. Noste stále s sebou také dezinfekci, anestetikum a zrcátko.“ Teroristický útok může stejně jako zánět apendixu přijít nečekaně kdykoli a kdekoli, s pravděpodobností je to však trochu rozdílné. Slepé střevo se zanítí během života většině lidí (pokud je při tom odstraněno) jednou, kdežto teroristický čin v našich podmínkách postihne asi jednoho z miliónu. V Česku, aby byl vůbec nějaká pravděpodobnost vyčíslitelná, musíme vzít v úvahu i nábožensky a politicky nepodbarvené kriminální činy různých šílenců. Nelíbí-li se vám přirovnání s apendixem, mohu nabídnout jiné podobenství. Představte si člověka v neoprenu s kyslíkovou bombou na zádech a v ploutvích, jak chodí v březnu kolem rybníka. Když se ho zeptáte, sdělí vám, že je tu proto, kdyby se tady někdo topil.
Je nepochybné, že pokud je potápěč (nebo třeba vodní záchranář) u vody, kde se někdo topí, má topící se větší naději na záchranu, stejně jako když bude vedle mě v autobusu sedět lékař, když právě dostanu infarkt (což se aktuálně může leckomu v pražské MHD stát). Vím ale docela jistě, že vybavení záchranáři nechodí kolem vodních ploch v „naději“, že se někdo začne topit a ani lékaři s sebou na nákup nenosí resuscitační sady. Lékaři je mají v nemocnicích a sanitkách, kde je pravděpodobnost setkání s infarktem přeci jenom pravděpodobnější, a vodní záchranáři se vyskytují tam, kde je velké riziko, že se někdo bude topit. Nicméně utopí se každoročně stovky lidí a infarkt dostanou tisíce.
Teroristický útok je hrozná věc. Vyvolává v nás pocit strachu a ohrožení, a to i přesto, že je u nás něčím zcela výjimečným a v Evropě, chválabohu, pořád něčím ojedinělým. Brutalita a častá nahodilost jeho obětí nás oprávněně zneklidňují. Jsou teroristické útoky, které mohou bezpečnostní složky odhalit a zamezit jim, u jiných je to prakticky nemožné a svoji úlohu hraje jen náhoda. Ta je jednou na straně teroristů, jindy na druhé straně. Může se stát, že duchapřítomný a statečný občan zabrání útoku nebo zmírnit jeho důsledky (už se to stalo), nelze ani teoreticky zcela vyloučit, že se zmíněný expert (nebo někdo podobný), někdo ozbrojený a připravený, náhodou vyskytne u pokusu o teroristický čin a situaci vyřeší. Může se také s podobnou pravděpodobností stát, že teroristu před odpálením nálože, či vytasením zbraně zasáhne padající meteorit. Jen na Bruce Willise čeká každé Vánoce „Smrtonosná past“.
Jsem možná lehkomyslný, ale nechodím po lese v obavě, že mě tam napadne z Beskyd zběhlý medvěd (apropo, strávil jsem v přírodě velkou část svého života a napadlo mě tam leccos divokého, ale nikdy to nebylo zvíře), neodcházím na procházku do parku ve strachu z lupiče skrytého v houští a nečekám ani, že se sejdu s teroristou, když náhodou vyrazím do supermarketu. Jsem nepřipraven, dalo by se říci. Ale žil bych pocitově velmi nešťastným a nesvobodným životem, kdybych měl mít takováto očekávání, kdybych si měl ze strachu o život svůj a svých blízkých pořídit zbraň a s ní u pasu čekat, až to přijde. Medvědům je to asi jedno, ale měl bych také pocit, že jaksi teroristům „plivu na brus“, tedy že jsem již svým způsobem obětí teroru, a to i když mě nikdo nezastřelí, nepřejede, ani nevyhodí do luftu. Až si koupím špuntovku, vyhledám experta, který mě s ní naučí zacházet, do té doby bych (jako ateista) raději na toto téma poslouchal mluvit kněze.
