Jaký má být správný europes? Jistě nekonfliktní, socializovaný a poslušný. Měl by se pohybovat na vodítku, ve veřejném prostoru být opatřen náhubkem a ke špatně socializovaným a integrovaným psům jiné komunity být snášenlivý.
Možná to znáte, v určitém věku se člověk přestane trápit pochybnostmi, zkonstatuje, že už se moc nezmění, přestane řešit své potomky, protože co mohlo být vloženo, vloženo bylo, a s geny se nic neudělá, a partnera počne brát takového jaký je, aniž by se ho již snažil předělat.
Má-li však člověk psa, stane se ten středobodem jeho zájmu. Začne řešit jeho chování, výcvik a výživu, a také úzkostlivě sleduje jeho zdravotní stav. Pečlivě zkoumá každé hovínko, není-li příliš tuhé nebo naopak řídké, nejsou-li v něm zbytky nestrávené potravy nebo, nedejbože, paraziti. Nakupuje různé doplňky stravy, a pokud spozoruje nějaké změny chování je připraven volat Desenskému nebo za ním rovnou zajet na „terapii“.
Má-li našinec čistokrevného psa s průkazem původu, začne navíc v době dospívání psa řešit, jestli jeho miláček odpovídá všem standardům. I když projde sítem svodů, bonitací, výstav a příslušných zkoušek nutných k uchovnění jedince příslušného plemene, nemá stále jistotu, že je vše v pořádku. Když k tomu ještě sleduje vývoj evropské legislativy, musí nutně propadnout obavě, jestli mu v budoucnu nehrozí nějaký konflikt s unijními normami. Jestli jako euroobčan má také europsa.
Na rase určitě nezáleží a na barvě srsti také ne. Někdo by mohl dokonce spekulovat, že moje černá fenečka německé státní příslušnosti musí být a priori zcela bez problémů. Konečně ani voříšci nejasného původu a nejasných úmyslů žijící životem bezprizorních proletářů, nejsou v ohrožení. V tom to není. Jde spíše o „morálně volní“ vlastnosti.
Ve střehu musí být majitelé bojových, hlídacích a obranářských plemen, přičemž určení jaké plemeno je jaké, záleží pouze na tom, kdo ho nějak označí. Bojechtivost, stejně jako obranářské či hlídací vlohy se mohou projevit v různých situacích, z různých pohnutek a za různých okolností, zrovna jako u lidí.
Může být řádným europsem ten, kdo projeví agresivitu, cítí-li se být ohrožen? A kdo posoudí tu míru ohrožení a tomu odpovídající nebo neodpovídající oprávněnost agresivity? Mohlo by se zdát, že europes musí být nekonfliktní, dobře socializovaný a poslušný. Měl by se pohybovat na vodítku a ve veřejném prostoru být opatřen náhubkem. K cizím psům, zvláště k těm nepříliš socializovaným a integrovaným do příslušné psí komunity, by měl projevovat snášenlivost a empatii, pomáhat jim a tolerovat u nich projevy, které způsobilo prostředí, ve které se narodili a vyrůstali. Správný europes by měl být jakýmsi ochráncem, učitelem a terapeutem v jednom psovi.
Předčítám tato stránky Cassi (pro křížovkáře domácky Cassiope) a v jejích očích čtu záblesky vzdoru a nevole. Jako by říkala: „Ty se nepamatuješ na toho drzého labradora, co mě obtěžoval, ačkoli musel dobře vědět, že už jsem dohárala? To se mám snad nechat obskočit? Konečně jsem mu jen trochu pročesala kožich. A co ta protivná ovčanda? To se jí mám nějak vnucovat, když se se mnou nechce hrát, ani bavit? A což teprve ten grázlík odvedle, co na všechny štěká, napadá „ségru“, která je desetkrát menší? Toho mám také chápat a tolerovat? Já vím, že za to může jeho hloupá panička, ale tu pokousat nesmím a ty ji nic neřekneš! To má v sobě potlačit geny desítek generací hlídačů a obranářů, a stát se bišonkem? To sis měl pořídit toho bišonka!
Přiznám se, že mě to trochu ranilo. Myslel jsem si, že jako vzorný euroobčan budu mít i vzorného europsa. Asi to tak nebude. Je ovšem otázka, jestli tím vzorným euroobčanem z přesvědčení opravdu jsem. Psi se neumí přetvařovat, lidé ano.
