Co je to za šaška, který se vyžívá v kontroverzních výrocích, který stále potřebuje na sebe upoutávat pozornost, a kterému se to také daří, přestože by to mělo být zcela nepravděpodobné? Je vůbec patrné, o kom je řeč?
Píši tento článek s vědomím, že je vlastně úplně zbytečné o výše uvedených mužích psát, přestože, nebo právě proto, že se o nich neustále mluví a píše, což je asi v podstatě to jediné, o co oba stojí. Myslím si, že ten starší z nich už jen v rámci jakési setrvačnosti dělá to, co dělal celý život, aniž by tím něco změnil nebo cokoli nového přinesl. Ten mladší naopak svou politickou kariéru začíná, a to ve stejném věku, kdy se začal angažovat ten starší.
Rozdílů mezi Novotným a Zemanem je pochopitelně mnoho, ale smyslem jejich srovnání není pozorovat rozdílnosti, ale naopak podobnosti. Myslím si, že ani jeden z nich není hloupý, přestože by to tak mohlo v minulosti i současnosti vypadat. Je to vlastně takový paradox: chytří lidé se chovají jako kontroverzní hlupáci, aby tím zaujali lid. Už totiž dávno v politice odzvonilo kultivovaným univerzitním profesorům, a to nejen u nás. Typ úspěšných politiků také názorně poukazuje na společenskou úroveň příslušné země. Moc lichotivě to tedy dle mého soudu pro nás nevyznívá.
Docela pěkně se dá výše uvedený princip dokumentovat na aktuálním příkladu Číny: Už je to pár let, kdy Miloš Zeman, prezident v podstatě bezvýznamné, ale demokratické země počal prosazovat pročínskou politiku, díky které se dostal do povědomí nejen čínských představitelů, ale i západních politiků a médií, a to jako takový reprezentant toho, co zůstalo v postkomunistických zemích postkomunistického. Před několika dny Pavel Novotný z titulu starosty Řeporyjí a místopředsedy jakési ODS, vyhlásil ČLR válku, čímž, jakkoli by to mělo být nemožné, upoutal pozornost i významných světových médií.
Ačkoli mně osobně přijde kritika čínského režimu rozhodně vhodnější než jeho velebení, působí obojí poněkud absurdně. Podobné to může být v případě Ruska. Jeden skládá, snad aby se zavděčil putinovskému režimu, který ho bude celebrovat, nekritický hold Rudé armádě, druhý „staví pomník“ vlasovcům. Přitom nepochybně oba znají historické reálie a uvědomují si potřebu objektivního a střízlivého náhledu, ale to jim nebrání zcela zbytečně osobní přístup vyhrocovat. Tedy pro ně to zbytečné není, protože to málokoho nechá klidným, a tak se stanou významnými aktéry určité společenské diskuse.
Hvězda Miloše Zemana poměrně výrazně pohasíná a myslím si, že bude třeba velkého úsilí všech, aby ten dokončil prezidentský mandát důstojně alespoň jako člověk. Jako politikovi se mu to bohužel již podařit nemůže. Hvězda Pavla Novotného naopak vychází a bude zajímavé sledovat míru jejího jasu, což může být jistým lakmusovým papírkem stavu naší společnosti.
