Nebyl jsem to sice jenom já, kdo strhl lavinu polemik na toto téma, ale uznávám, že jsem na tom lavinovém svahu byl a hulákal. Možná je načase pokusit se odhrabat to, co pod lavinou zůstalo.
Přestože se již přede mnou ledaskdo smažil vnést do této problematiky jasno, nemohu si odpustit odprezentovat tento biologicko -psychiatrický pohled, a to zvláště proto, že jsem četl názory, které vnášejí do problému prostřednictvím nějakých subjektivních pocitů spíše zmatky a nedorozumění. V článku se často opírám o rozbor a argumenty předního českého psychiatra Radkina Honzáka, který se dle mého soudu snaží srozumitelnou (a zábavnou) formou přinášet do společenské diskuse neutrální odborné pohledy, což je, myslím, ta správná cesta
Pohlaví a gender
Pro to, co v češtině označujeme jako pohlaví, jsou v angličtině nejméně dva významné termíny: "gender" (používá se typicky ve vztahu k sociálním a kulturním spíše než biologickým rozdílům mezi mužem a ženou) a "sex" jakožto jedna ze dvou hlavních kategorií (samec-samice), do nichž dělíme lidi a mnohé další živé bytosti na základě jejich rozmnožovacích funkcí.
Tento důležitý rozdíl ale také vyjadřuje, že pohlavní diferenciace (odlišení, rozrůznění) probíhá na několika na sobě poměrně nezávislých úrovních: chromozomální pohlaví, tj., zda jedinec má chromozomy XX (žena), nebo XY (muž), gonadální pohlaví, tj., zda má varlata, nebo vaječníky, genitální pohlaví, tj., zda se u něj vyvine děloha a pochva, nebo penis, hypotalamické pohlaví, tj. organizace hormonální soustavy, která ovlivňuje pohlavní žlázy a orgány, a psychické pohlaví, jež se diferencuje u člověka patrně v druhé polovině nitroděložního života.
Lidská psýcha
Neuropsychické pohlaví je utvářeno mj. působením steroidů, takže když například těhotné matky užívají androgeny (mužské pohlavní hormony; třeba sportovkyně), jejich tělesně ženské ratolesti se pak namnoze chovají dosti mužsky, což se může projevit i v chlapáckých zálibách. Naopak nedostatek androgenů v kritickém období vede u genetických samečků k víceméně samičí organizaci mozku, včetně určité vlohy k hyposexualitě (nižší zájem o sex), bisexualitě nebo homosexualitě. Jak se však kdo cítí z hlediska subjektivně psychologického a kulturního, to je jiná věc a zde se v poslední době ustálilo několik desítek pojmů, které definují jemné odstíny v prožívané pohlavní identity.
Patří k nim trans-gender („přechýlení“), cis-gender (opak trans, tj. nepřechýlení), cross-dresser (dříve transvestit), „gender dysphoria“, což je vlastně nespokojenost se svou identitou, jež se dá s předpokládaným pohlavím uvádět do souladu třeba za pomoci hormonů nebo i chirurgicky. Jeden z „klíčů k určování pohlaví“ ve smyslu genderu uvádí 63 (!) pohlaví definovaných kombinacemi tělesných proporcí (Muž, Žena, Hermafrodit), osobnostních rysů (M, Ž, MŽ) a sexuální orientace (preference – M, Ž, MŽ). Takže třeba kombinace tělesně M, osobnostně MŽ a preferencí M je androgynní homosexuální muž. Androgynní zde znamená rovnocenné vyjádření mužských i ženských osobnostních rysů (MŽ).
Co považujeme za normu a co za poruchu, je do značné míry určeno společenským konsensem. Gender však z definice není porucha. Pokud jde o faktory, jež „gender“ určují, zdá se, že výchova, kulturní vlivy, móda a následováníhodné vzory se uplatňují pouze na ideové úrovni utváření rolí, jež bychom rádi hráli, zatímco tělesné pohlaví a sexuální orientace jsou biologicky určeny.
Zvířátka
Co z toho vyplývá? Jednak to, že lidi nelze posuzovat jako zvířátka. I když řada živočišných druhů (včetně některých obratlovců) je těžko pohlavně definovatelná, obecně jsou záležitosti pohlaví jasné. Nicméně lidská psychika je naprosto specifická a s ničím v přírodě nesrovnatelná. Proto je i nesmyslná argumentace, že něco je proti přírodě. Stejně nesmyslné je i tvrdit, že je něco proti božímu záměru, protože pokud Bůh něco stvořil, asi věděl, co dělá. Je-li něco proti něčemu, je to dáno společenskými normami té které společnosti, ničím jiným.
Společenské normy
A o ty normy právě jde. Je asi nutné respektovat normy zcela odlišných komunit, třeba přírodních národů (jejich zbytků), na druhou stranu asi nelze moc relativizovat normy demokratické středoevropské země v 21. století. Lidské bytosti by měly mít před tváří státu (a chcete-li i před tváří boží) stejná práva, byť si v řadě ohledů nemohou být zcela rovnocenné. Žena v mužském těle nemůže být zcela rovnocenná, co se dispozic týče, s ženou v těle ženském. Může avšak a také musí být rovnocenná(ý) z hlediska svých práv. Je to prosté. Uplatňování takových práv pak není nejen ničím proti přírodě, nebo proti Bohu, ale ani proti společenským normám civilizované země.
Rizika
Obecně bych řekl, že se rizika zrovnoprávnění různých genderových variant poněkud přeceňují.Třeba už léta probíhá názorový boj ohledně osvojování dětí homosexuálními páry. Bojovníci za "klasickou rodinu" v tom vidí její degradaci. Jiní spřádají prorocké vize o světě, kde budou homosexuálové nadřazeni heterosexuálům a podobně. Tyto "intelektuální " debaty se vedou ve světě, kde nejen miliony dětí trpí hladem, válkami a všestranně nedostatečnou péčí, ale i ve světě, jako je ten náš, kde jsou dětí týrány, zneužívány a jsou svědky zoufalých rodinných vztahů. Přehlížíme situaci tisíců dětí a řešíme etický problém osvojení dětí homosexuálními páry s četností v řádu desítek. Vedeme plamenné diskuse o tom, jak je možné, že si dva homosexuální hollywoodští herci nechali od náhradní matky odnosit potomka, a vedle u sousedů denně dvě děti přihlíží tomu, jak táta bije a ponižuje mámu. Myslím si, že pokud se tento svět "řítí do pekel" není to proto, že na světě existuje genderová pestrost, ale proto, že jsme sobečtí a nesnášenliví.
