Člověk vyšlechtil stovky psích ras. Smyslem bylo psy uzpůsobit pro jejich různá užití. Nejdříve si lidé počínali intuitivně, potom si vzali na pomoc vědu, a pak se asi úplně zbláznili a začali rozvíjet i psí indispozice a nemoci.
V přírodě nemá v rámci jednoho druhu zvířete taková různorodost různých typů a podob obdobu. V přírodě není nic takového ani možné, protože principy přirozeného výběru nic takového neumožňují. Prehistorický člověk, který začal domestikovat vlka si patrně nejdříve počínal docela v souladu s přírodou, využíval a dál rozmnožoval nejsilnější, nejzdatnější a nejživotaschopnější jedince, přičemž jistě dbal na to, aby potlačoval zvířecí pudy a tím se postupně tvořila unikátní povaha psů. Dá se předpokládat, že po určité době počal různě disponované jedince používat na různé činnosti, čímž nastartoval onu neuvěřitelnou diverzitu psů. Vznikly různé typy lovců, hlídači, bojovníci, pastevci a také společníci a mazlíčci.
Logicky ne všechny šlechtitelské experimenty se ukázaly jako zdařilé. S intenzivní snahou vytvořit psa co největšího, co nejrychlejšího, co nejsilnějšího, ale také nízkého a zároveň dlouhého, extrémně mohutného nebo extrémně malého, extrémně chlupatého či holého, přicházely i zdravotní problémy, vady a nemoci. Příbuzenská plemenitba zdraví psů pochopitelně také neprospěla. Určitá plemena psů zanikla, ale většinou z příslušných základních typů psů vzniklo mnoho dalších plemen. Některé dispozice pro zdravotní problémy se dají chápat jako určitá daň z velikosti a váhy psa, případně jiných specifických aspektů. Při nepřirozeně krátké době vývoje rasy totiž nemohlo vždy dojít k příslušné harmonizaci celého psího těla. To platí i o jiných, účelově opodstatnitelných vlastnostech. Mnohé zdravotní indispozice některých plemen ovšem nejsou ničím jiným než důsledkem lidské rozmařilosti.
Typickým příkladem jsou brachycefalická psí plemena. Nepřirozené zkrácení lebky v obličejové oblasti (krátký čumák) nemá žádný praktický smysl. Velkým plemenům (bulldog, boxer, bullmastif, bordeauxská doga apod.) měl tento tvar hlavy patrně přidat na respektu a u menších plemen (francouzský buldoček, mops, bostonský teriér apod.) asi na roztomilosti. Důsledkem jsou však zdravotní problémy.
„Roztomile“ chrochtající buldoček se ve své podstatě dusí, protože má omezený přísun kyslíku, a to až o 80%! I pro ostatní taková plemena je to zatěžující, psi špatně regulují tělesnou teplotu a mají díky zdeformovaným slzným kanálkům sklony k zánětům očí. S krátkou lebkou souvisí i deformace chrupu (v přírodě by takoví psi téměř nemohli lovit) a velká hlava štěňat je problematická při porodu (feny bulldoga většinou nejsou schopny rodit bez lékařské pomoci).
Všimněme si také, že žádná z divokých šelem nemá převislé uši. Není to náhoda. Převislé ucho opět nemá žádnou praktickou výhodu, jen samé nevýhody. Je náchylné na zapaření a s tím spojené záněty. V teplém počasí mohou větší vztyčené uši také napomáhat ochlazování, což u svěšených uší pochopitelně nefunguje. V případě dlouhých a krátkonohých plemen (jezevčík, velškorgi) zase extrémně trpí páteř a to bývá často těmto psům ve stáří osudné.
Problémů spojených s určitým psím standardem je mnoho. Naháči jsou vyšlechtěni ze psů, kteří trpěli nemocí ztráty chlupů, „ridge“ ridgebacků souvisí s rozštěpem páteře, standardem různých plemen bývají paspárky na zadních nohou, které jsou jen na obtíž nebo nůžkovitý zkus, který je méně efektivní než klešťovitý. Třeba u německého ovčáka nařizuje standard velké zaúhlení zadních nohou, což má prý zaručovat vytrvalý klus. Je to nesmysl. Žádný ovčák není tak vytrvalým klusákem jako vlk, který má zaúhlení daleko menší.
S pohybem souvisí i výstavně nežádoucí mimochod (současný pohyb zadní a přední nohy na jedné straně těla), který je pro vlka a jiné divoké psovité šelmy při určité frekvenci a příležitosti zcela normální. Obdobně je tomu i u tak zvaného „úzkého chodu“, při němž jsou v klusu kladeny nohy levé i pravé strany v jedné linii. U vlka a lišky je to vcelku běžné, u psích plemen je to vada. Psi se takovému pohybu odnaučují jen proto, že se nám to nelíbí.
Vrátím-li se ještě k barvě, je u mnohých plemen (border kolie, australští pastevečtí psi, ale i jezevčíci nebo čivavy) aktuálně módní tzv. „merle“ (melír). Je to ve své podstatě genetické onemocnění srsti a „merle gen“ se váže k řadě onemocnění, například k hluchotě či slepotě („merle“ jedinci se nikdy nesmí křížit). Nebo celé generace dalmatinů fatálně trápily močové kameny, které mají vztah s jejich specifickou skvrnitostí (zlepšení nastalo až díky křížení s ohaři), stejně tak bílé zabarvení psů má vazbu opět na mnohé zdravotní problémy.
Je velice zajímavé, jak příroda, má-li tu možnost, dovede ve velmi krátké době srovnat psí standard „do latě“. Příkladem je tzv. „village dog“. Pokud se nechá rozmanitá populace psích plemen (čistokrevných psů i kříženců) po několik generací svému osudu (v nějakém uzavřeném systému), vznikne bez zásahu člověka časem „unifikovaná rasa“ středně velkého, štíhlého psa převážně žlutavé barvy se vztyčenýma ušima. Příslušnici této „rasy“ postupně ztrácí všechny negativní dispozice a anatomické nedostatky svých předků. Podle jedné teorie takto vznikl australský dingo.
Závěrem lze tak s určitou nadsázkou shrnout, že všechno to, co je proti "plánu" evoluce druhu, příroda “trestá“ a to tím přísněji, čím větší je odchylka. Vše, co je zde uvedeno, dobře vědí veterináři i jiní odborníci a ví to i řada chovatelů. Mezinárodní kynologická organizace se však v minulosti více zaobírala domnělými projevy „týrání psů“ (kupírování uší či ocasů), než někdy nesmyslnými požadavky standardů plemen, na kterých příslušné chovatelské kluby lpí pouze z jakýchsi „estetických důvodů“, které bývají podpořeny komerční poptávkou.
Z racionálního hlediska neměla některá psí plemena vůbec vzniknout. Stalo se. Cílem „správců“ příslušných plemen a chovatelů by tedy mělo alespoň být to, aby se různé absurdní, psům škodící trendy ještě neprohlubovaly, ale aby se naopak standard posouval směrem k ozdravění psí populace. To vše konstatuji jako chovatel plemen (pudl a hovawart), které mají také určité negativní dispozice. Nepíši to tedy proto, abych odsuzoval majitele buldočků, mastifů, jezevčíků nebo „merle“ čivav, ale abych, jak jsem se pokusil učinit výše, zavdal podnět k zamyšlení, které je vždy nutné k nějaké nápravě.
