Drzost některých našich politiků je až neuvěřitelná. Ne, že si dovolují kritizovat ruský nebo čínský režim, ale oni se ani nestydí vyjadřovat nesouhlas s počiny, které plánuje stát Izrael provést s podporou USA vůči Palestincům.
Možná jsem si ten sarkasmus, který je reakcí na vyjádření prezidenta i premiéra na článek „tří ministrů zahraničí“ v Právu, mohl odpustit. Jeden by si ale myslel, že žije ve svobodné demokratické zemi, ve které je zcela přirozené se ostře ohradit proti vměšování nedemokratických režimů do našich vnitřních záležitostí, ale ve které je možné v zásadě korektně a věcně kritizovat kroky našich spojenců a vlád spřátelených zemí.
Řekl bych, že v současné chvíli musí být řadový občan zcela zmaten, protože mu nemůže být jasné, co je a co není možné v rámci naší zahraniční politiky z pohledu premiéra, a zvláště pak hlavy státu vyjádřit. Shrňme si to: Budu-li se snažit být velmi korektní, uvedu, že prezident se pokouší vystupovat proti démonizaci ruského a čínského režimu, a naopak stavět naši politiku vůči těmto státům na základech jakési ekonomicky výhodné spolupráce, která nebude zatížena ideologickými a třeba také lidskoprávními principy a minulostí.
Nemyslím si, že to tak je, ale dejme tomu, že to mnoho občanů takto vnímá. V případě Izraele prezident vyjadřuje kromě ekonomické spolupráce i spřízněnost ideologickou, historicko-politickou i onu sounáležitost emocionální. V pořádku. Ignoruje-li prezident skutečnou podstatu čínského či ruského režimu, musí chápat, že se k tomu takto nemůže stavět každý, že prostě tyto skutečnosti někomu vadí. Stejně tak by měl chápat, že pokud většina občanů kvituje naše nadstandardně přátelské vztahy s Izraelem, můžeme jako ten partner nějaké kroky druhého partnera podrobit slušné kritice.
Přesně to udělali oni tři ministři, ze kterých dva byli a jeden je šéfem naší diplomacie. Nenašel jsem elektronickou podobu tohoto článku (tedy ho zde nemůžu uvést jako zdroj), četl jsem ho v „papírových“ novinách a mohu s klidem říci, že to není článek žádných antisemitů a nepřátel Izraele (ani USA), ale naopak jejich přátel, kteří jsou poněkud rozpačití, co se chystá izraelská vláda s podporou Trumpovy legislativy učinit. V článku se objevuje i pochopení pro kroky Izraele, na základě kterých by měla být defacto anektována sporná území, ale jsou v tomto postupu spatřovány zásadní překážky pro řešení desetiletí trvajícího konfliktu, který nedestabilizuje jen příslušnou oblast, ale vyvolává z pochopitelných důvodů různé reakce téměř všude ve světě.
Chci tím říci, že kritika plánovaných akcí Izraele, které mají podporu USA, je zcela legitimní, a to jak na základě prosté úvahy nad jejich následky, tak má oporu i v mezinárodním právu a ve zcela obecných morálních principech. Tato kritika není žádným nepřátelským počinem proti Izraeli a nemusí být ani chápána jako narušení přátelských vztahů a spolupráce. Nespatřuji obecně nic problematického na tom, když je přítel oprávněně a slušně kritizován. Přesně takto totiž příslušný článek vyznívá, a jeho kritici ho buď vůbec nečetli, nebo vytrhávají z kontextu jen to, co potřebují k pohanění jeho autorů.
V této souvislosti je pak zajímavé, že prezident či premiér nekritizují výroky jiných politiků vůči zemím, které jsou nám logicky bližší než Izrael, anebo jim nevadí kritika institucí EU, které jsme dobrovolnými členy, a loajalita k ní by mohla být chápána jako zcela logická, a naopak jsou sami často velmi kritičtí a vůbec to nechápou jako nějaký nepatřičný projev naší zahraniční politiky, a to ani tehdy ne, když se sami odchýlí od racionální argumentace. Premiér je dokonce schopen urážet členy unijních komisí, a to pouze na základě své neschopnosti vyřešit si své vlastní problémy.
Vracím se k této několik dní staré události proto, že se stále mediálně probírá, padají názory, že ještě bude mít dohru a také proto, že neušla ani diskusi zde na blogu a byla bohužel jen jednostranně komentována ve smyslu: On ten Zeman občas udělá i něco dobrého, což vytváří pocit, že vlastně ani není tak špatný, když má rád ten Izrael a neváhá setřít každého, kdo si dovolí nějakou jeho kritiku. Já toto naopak v kontextu Zemanovy orientace směrem k Rusku a Číně chápu jako jen další projev tendenčnosti, pozbytí objektivního vnímání a neschopnosti prosazovat vyváženou zahraniční politiku vůči našim faktickým protivníkům, ale i přátelům a spojencům.
Záměrně zde nepitvám příslušnou izraelsko-palestinskou problematiku. Takovou analýzu jsem již uveřejnil a odkaz na ní naleznete pod článkem. Nerozebírám jí zde znovu, protože ten problém sám o sobě není podstatou toho, k čemu se chci vyjádřit. Ke všemu, co se týká oné izraelsko-palestinské problematiky, lze zaujímat stanoviska na základě různě hodnocených skutečností, a zvláště pak emocí, a to jak přátelských, tak i nepřátelských. Stejně jako je diskuse jedinou cestou k řešení vleklého konfliktu, tak je i diskuse jediným prostředkem pro vytvoření si objektivního náhledu. Bránit někomu vyjádřit svá stanoviska je proto zcela nepatřičné, zbytečné a ničemu neprospívající.
